Jizerky v UNESCO! Místní bučiny jsou světové dědictví

Česká republika má od dnešního dne první přírodní lokalitu, oceněnou jako skutečná součást dědictví celého lidstva.

Všech 15 dalších míst světového dědictví v ČR jsou význačné kulturní památky globálního významu. Výbor pro světové dědictví UNESCO (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) totiž schválil zapsání národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny na Seznam světového dědictví UNESCO.

Ministr životního prostředí Richard Brabec reaguje: „Mám velkou radost – a vnímám to jako prestižní ocenění naší ochrany přírody v celosvětovém měřítku. Unikátní komplex Jizerskohorských bučin se jako vůbec první česká přírodní lokalita stal skutečnou součástí dědictví celého lidstva. Díky Jizerskohorským bučinám a nedávno oceněnému „lázeňskému trojúhelníku“ tak Česká republika právě dostala nový mezinárodní punc.“

„Je to mimořádný úspěch. Jizerskohorské bučiny se nyní dostaly mezi takové poklady světové přírody, jako je proslulý Yellowstonský národní park, Bělověžský prales, Bajkalské jezero, africké pláně v Serengeti, Velký bariérový útes u Austrálie nebo vodopády Iguazú na hranicích Brazílie a Argentiny,“ komentuje rozhodnutí UNESCO František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, která po projednání záměru s Lesy ČR s.p.  připravovala podklady pro nominaci spolu s dalšími experty. 

Sama národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny je s rozlohou 950 hektarů vůbec největším chráněným územím v Jizerských horách, ale patří také mezi několik největších rezervací v České republice, spolu s vymezeným ochranným pásmem propojujícím jednotlivá jádrová území, dosahuje na naše poměry impozantních 2700 ha.  Chrání jedinečné bukové lesy na severovýchodních svazích Jizerských hor, část území je ponechána samovolnému vývoji bez zasahování člověka.

Česká republika předložila spolu s dalšími devíti zeměmi návrh na rozšíření stávající lokality světového dědictví Dlouhověké bukové lesy a pralesy Karpat a dalších oblastí Evropy o další zachovalé bukové porosty mimořádné hodnoty v lednu 2020. Kromě četných vlastních údajů Agentura ochrany přírody a krajiny ČR pro přípravu rozsáhlých podkladů využila i cenné výsledky víceletého výzkumu, který v Jizerskohorských bučinách provádí se svým týmem Miroslav Svoboda z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Na podzim roku 2020 zkoumali zdejší přírodu přímo v terénu hodnotitelé z Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) a Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO).

Z 29 navržených lokalit doporučila Mezinárodní unie ochrany přírody po pečlivém odborném posouzení k zápisu na Seznam světového dědictví bez výhrad devět unikátních bukových ekosystémů včetně národní přírodní rezervace (NPR) Jizerskohorské bučiny, dalších šest míst se stalo součástí světového dědictví s určitými podmínkami [1] .

Lokalitou světového dědictví UNESCO (445 ha) a jejím ochranným pásmem (189 ha) se staly dvě jádrové části NPR Jizerskohorské bučiny - Poledník a Štolpichy, kde probíhá od roku 1960 přirozený vývoj. Zbylá část NPR a její ochranné pásmo představují ochranné pásmo péče o krajinu a udržitelného rozvoje (2 090 ha). Uvedená zonace je sladěna s přípravou plánu péče o NPR na další období od ledna 2021 a nebude ve srovnání se současným stavem znamenat žádnou významnou změnu.

Tisková zpráva Agentury ochrany přírody a krajiny ČT

Přidat komentář (0 Komentářů)
Liberec-Henlein

Po skončení války se někteří němečtí nacionalisté nehodlali smířit s vznikem Československé republiky a vyhlásili odtrhnutí provincie Deutschböhmen s Libercem jako hlavním městem, vlastní měnou i armádou. Situaci muselo vyřešit vládní československé vojsko. Během poválečných let byla v Liberci založena vůbec první Komunistická strana Československa (1921). Ve dvacátých letech se do města vrátila konjunktura. Hned po I. světové válce se v Liberci zavedla tradice výstavných veletrhů, která po dlouhá staletí proslavila město po celé střední Evropě.

Ovšem s velkou krizí z roku 1929, která později postihla i české země, se situace začala měnit. Liberec zároveň nikdy nepřišel o svou úlohu centra německého nacionalismu. Právě zde se vytvořila základna sudetoněmeckého nacismu, který nabral na síle ve třicátých letech, kdy se otevřeně hlásil k hitlerovskému Německu. Od roku 1933 zde měla hlavní stan Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, původně Sudetendeutsche Heimatfront) v čela s vratislavickým rodákem Konrádem  Henleinem. Byla podporována nejen významnými podnikateli (Liebiegové), ale postupně se jí podařilo strhnout drtivou většinu obyvatelstva. V posledních demokratických obecních volbách v roce 1938 pro ni v Liberci hlasovalo  19 766 voličů z 25 559 odevzdaných hlasů ( 92% volební účast). To představovalo 77,9% hlasů pro Henleinovy nacisty.

 Na československou mobilizaci v roce 1938 odpověděla řada libereckých nacistů útěkem do Německa (včetně Konráda Henleina, kterému to Hitler nikdy neodpustil). Po mnichovském diktátu a připojení historického území Sudet ke Třetí říši v roce 1938, se Liberec stal hlavním městem nové župy - Sudety. Ve městě se soustřeďovaly nacistické represivní složky. Z Liberce i okolních obcí byli vyháněni a prchali Češi i němečtí antifašisté, kteří nacházeli azyl zejména v okleštěném území Československé republiky.Ve městě měl sídlo Konrád Henlein (vila na dnešní Husově třídě) a  Sudetendeutsche Partei (budova A dnešní TUL v Hálkově ulici) byla včleněna do celoněmecké nacistické a jediné povolené NSDAP. Začalo pronásledování zbylých antifašistů a Židů. V reflexi na Křišťálovou noc vyhlášenou nacistickou vládou, byla i v Liberci vypálena židovská synagoga (na místě dnešní Krajské vědecké knihovny).

V květnu 1939 se realizoval připravovaný plán (geografický, ale i politický, jelikož tehdejší okolní obce/dnešní čtvrti měly silné zastoupení Čechů a levice) a došlo připojením dosavadních předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov ke vzniku tzv. Velkého Liberce. Počet obyvatel tak přesáhl 70 000.

Počáteční nálady městské nacistické reprezentace na velkolepou přestavbu Liberce jako prvního sudetského města v duchu pangermánského velikášství vzaly s postupujícími válečnými útrapami za své. Byla reorganizována průmyslová výroba ve prospěch válečného úsilí nacistů. Ve městě nebyl dostatek jídla, z fronty přicházely zprávy o dalších a dalších padlých. Nemálo původních podporovatelů nacistů z řad podnikatelů o své podniky přišlo, ze situace opět těžili jen nejvýznamnější podnikatelé, jako např. rodina Liebiegů (státní a vojenské zakázky). Ve městě a jeho okolí bylo zřízeno několik desítek pracovních táborů, kde byli za otřesných podmínek nuceni vykonávat otrockou práci váleční zajatci a političtí vězni. Mnoho jich zde našlo svou smrt.

S blížícím se koncem války sílila hysterie a strach německých nacistů. Začátkem května 1945 z město prchlo vedení Sudet v čele s Konrádem Henleinem (spáchal sebevraždu v americkém zajetí). V květnových dnech byl utvořen národní výbor, který začal vyjednávat o převzetí města s dosavadním vedením radnice. Jednotky SS se odmítaly vzdát. Liberec nakonec osvobodila Rudá armáda, která dorazila od města od Frýdlantu. Konkrétně  31. a 52. armáda I. ukrajinského frontu.

Do města se začali vracet vyhnaní a uprchlí Češi a Židé. Z libereckých čtrnácti set Židů, kteří zde před válkou žili, jich přežily nacistický režim zhruba dvě stovky, přičemž 180 z nich bojovalo proti nacistům v zahraničních jednotkách na východě i západě se zbraní v ruce. Další stovky židovských obětí byly utýrány ve městě a okolí poté, co sem byly přesunuty spolu s dalšími vězni z koncentračních táborů, aby podpořily válečnou výrobu nebo zahynuly při pochodech smrti.

Na základě mezinárodních dohod mezi vítěznými mocnostmi bylo rozhodnuto o odsunu sudetských Němců z prostoru Československé republiky. Již těsně po osvobození začalo docházet k tzv. divokému odsunu a některé ze samozvaných Revolučních gard, které dorazily z vnitrozemí se dopouštěly rabování i vražd na německém obyvatelstvu. V Liberci proti nim musela zasáhnout i Rudá armáda, která nakonec i ukončila divoký odsun (z Liberecka bylo takto deportováno zhruba 8 000 lidí) a začala s jeho organizovanou formou. Němečtí obyvatelé byli intervenováni v táborech (velký tábor se nacházel například v dnešním areálu TUL u Husovy třídy), kde se čekalo na jejich transport do jednotlivých okupačních zón v Německu. Z Liberce bylo odsunuto v roce 1945 přes 34 000 sudetských Němců. V roce 1946 to bylo více než 25 000 Němců. V Liberci v roce 1947 zůstalo přes 3 000 obyvatel německé národnosti, antifašistů nebo odborníků, kteří chtěli zůstat a pomoci s poválečným budováním průmyslu a infrastruktury.

Staleté soužití Čechů, Němců a Židů pod Ještědem tak rozbil nejdříve nenávistný nacionalismus, aby jej definitivně pohřbila největší světová válka a její následky.

s využitím zdrojů Jaroslav Tauchman

Komentáře vytvořeny pomocí CComment


Provoz webu je podpořen Ministerstvem spravedlnosti ČR v rámci dotačního titulu „Prevence korupčního jednání“ a Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky (NFNZ).

                                                                                                                                                       

Činnost webu podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

The project is being supported by the Open Society Fund Prague from the Active Citizens Fund. The programme promotes citizens’ active participation in the public life and decision making and builds capacities of civil society organizations. The Active Citizens Fund is financed from the EEA and Norway Grants.

 

                                                    

                                                                              

Copyright © 2016 Náš Liberec;