Před 106 lety nevzniklo na troskách starého mocnářství jen Československo. O svůj vlastní stát se pokusil i druhý nejpočetnější národ někdejších Českých zemí, zdejší Němci. Své sídlo měl nový vzdorostát v Liberci, nicméně historie mu připravila pouze jepičí život.
V tehdy ještě ani ne čtyřicetitisícovém Reichenbergu, který se táhl zhruba od vlakového nádraží po Lidové sady („Velký Liberec“, jak jej známe, vznikl až o více než 20 let později, za nacismu), říjnové vyhlášení republiky moc nadšení nevyvolalo, snad jen mezi českou menšinou, která byla přeci jen více dominantní v některých tehdejších okolních obcích, které od roku 1939 tvoří integrální čtvrtě města.
Nacionální pnutí panovalo mezi zdejšími Němci a Čechy v podstatě od poloviny 19. století, kdy se Liberec stával průmyslovou metropolí, nabýval na velikosti, stěhovali se do něj další a další lidé, a to nejčastěji z českého vnitrozemí – Češi a převážně česky mluvící Židé.
Z původně patnáctitisícového městečka, kterým Reichenberg byl v roce 1850, zde bylo na začátku 20. století živelné souměstí, které čítalo zhruba 80 tisíc obyvatel. Zatímco je dnes moderní říkat, jak v Sudetech, včetně Liberce, „skoro žádní Češi nežili“, zrovna na Liberecku to není pravda. Odráží to i kurz zdejší politiky, kterou od konce 19. století určovali němečtí nacionálové, pro něž bylo „vypořádání se s českou otázkou“ pilířem jejich snažení.
Národnostní nevraživost, která se v Liberci v plné síle ukázala například roku 1897 po zavedení Badeniho jazykových nařízení, se odrazila i ve politickém složení vedení zdejší radnice, kterou na dlouhou dobu ovládli zmínění němečtí nacionálové.
Ti usilovali o úplné odtržení německých oblastí od historického Českého království (kde hlavním městem měl být právě Reichenberg), což deklarovali v letech 1916 a 1917. Blížící se konec války, s ní i nevyhnutelná porážka Rakouska-Uherska a císařského Německa, ale zejména samotný vznik Československé republiky vychýlily dějiny přeci jen jiným směrem.
Konzervativní a nacionální síly sudetských Němců v čele s politiky jako byl Rudolf Lodgman von Auen dokonce vyhlásily v reakci na vznik nové republiky 29. října 1918 na ČSR nezávislý stát Německé Čechy (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci, který ale vydržel ani ne do Vánoc, když byl v polovině prosince 1918 obsazen československým vojskem.
Byť se k Liberci a k Deutschböhmen deklarativně přidávaly i další sudetské oblasti, nový sudetoněmecký stát začal tisknout i vlastní peníze (viz úvodní obrázek) a pokoušel se formovat vlastní vojenské jednotky a státní úřady, koncept vytvoření státu či autonomních oblastí hlásících se k Vídni, potažmo k Berlínu, se ukazoval jako reálně neuchopitelný. Kapitulace Německa a Rakousko-Uherska z listopadu 1918 tuto skutečnost jen podtrhla.
Na rozdíl od jiných, převážně německých měst, se obsazení Liberce obešlo bez krveprolití a místní jednotky domobrany se československému vojsku pokojně vzdaly. Svou roli v tom hrály i tehdejší extrémně špatná hospodářská situace a válečný hlad, který zvláště na Liberec těžce dopadl. Ve město docházelo i k živelným vzpourám a pokusům o zabrání skladů potravin v prostorách zdejšího nádraží.
I proto byly československé jednotky, přicházející od Turnova, na Vánoce 1918 brány jako stabilizační síla a nedocházelo de facto k žádným projevům odporu. Předání moci a konec snu o vytvoření vlastního malého, nového německého státu, který nikdo v Evropě nechtěl, proběhlo nakonec klidně.
Také místní velcí průmyslníci, v čele s Liebiegy, si spočítali, že se jim přeci jen více vyplatí vsadit na novou republiku, zvláště poté, co bylo jasné, že ze sousedního Německa se nový stát pomoci nedočká. Nicméně i tak, dnes tolikrát vzývaní, Liebiegové stali klíčovými podporovateli německého nacismu, Adolfa Hitlera a jeho úspěšného rozbití Československa.
Podobně skončil i hlava rytíř Lodgman von Auen, zemský hejtman Deutschböhmen (jak zněl oficiální titul nejvyššího představitele nového vzdorostátu), který v roce 1938 vítal přicházející nacisty a připojení Liberce do Třetí Říše, jeho politický vliv byl ale za zenitem a nikdo o něj nestál. Po válce byl z Československa odsunut a působil v orgánech Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Vznik ČSR v Liberci nevítali jen představitelé nacionalistické pravice, proti ČSR vystupovali i liberečtí socialisté, kteří ale během dvaceti let vzali republiku za svou a bránili ji později před nástupem nacismu, za což poté jako první, označeni za zrádce „národa a rasy“, zaplatili.
Sny o roztržení českých hranic, které pěstovali němečtí nacionálové a které byly nejvíce slyšet od druhé poloviny 19. století právě z Liberce, tak našly svého naplnění až s Mnichovskou krizí z roku 1938, která byla jednou z varovných (a nevyslyšených) předeher Druhé světové války.
