V českém zákonodárství se letos udál jeden významný krok, který by mohl pomoci boji s korupcí, která českou společnost stále svazuje a táhne ke dnu. Na jaře byl schválen zákon o ochraně oznamovatelů, tzv. whistleblowerů. Co to bude znamenat a proč je whistleblowing důležitý, na to jsme se zeptali Šárky Zvěřiny Trunkátové, předsedkyně Oživení, z.s., a spoluzakladatelky poradenského Whistleblowing centra.

Vaše organizace se ochraně whistleblowerů i vysvětlováním potřebnosti takového počínání věnuje dlouhodobě. Jenže spousta lidí bude pořád trochu tápat. Co je tedy whistleblowing?

V obecné rovině znamená whistleblowing ochranu lidí, kteří v práci upozorní na protiprávní nebo neetické jednání.
Whistleblowing se tedy netýká sousedských či rodinných vztahů, nebo náhodného jednání na ulici. Důležitou součástí je závislé postavení oznamovatele – za oznámení je možné ho nějakým způsobem „potrestat“. Jazykem zákona jde o odvetné opatření za oznámení a může nabývat různých forem – snížení odměny, přeřazení na jiné místo, zrušení smlouvy, šikanu na pracovišti, výpověď z práce atd.
Smyslem ochrany oznamovatelů je, aby lidé neměli problémy z toho, že upozorní na porušování pravidel v práci. A tím se snaží podpořit samotnou ochotu lidí porušování pravidel nahlašovat.

V rámci této obecné definice pak zákon a evropská směrnice vymezují konkrétně, na koho se ochrana vztahuje a jakou má podobu.

Často lze slyšet hlasy, že se jedná o „udavačství“, „práskačství“ a podobně. Co na to odpovídáte?

Názory o udavačství jsou většinou vyřčeny na základě emocí a bez znalosti skutečných případů whistleblowingu. Když pro nás v roce 2020 Behavio zpracovalo první průzkum o tom, co si lidé myslí o whistleblowerech, ukázalo se, že nejvíce lidí použije negativní nálepku v případě obecného dotazu. Když se ale zeptáte na hodnocení konkrétního příběhu, tak se situace výrazně promění a lidé spíš pozitivně hodnotí odvahu se ozvat. Nejvýrazněji se to týká třeba případů ze zdravotnictví nebo ochrany životního prostředí – pozitivní hodnocení je napojené na porozumění, jaký negativní dopad s sebou protiprávní jednání nese.

Proti nálepce o udavačích jde i zákon. Jedním z hlavních principů whistleblowingu je zachovávání důvěrnosti informací – nejen o oznamovateli, ale i o oznamovaném.

Není ale dobré úplně emoce ignorovat. Spíš je škoda, že jsou to jen výkřiky, bez snahy debatovat o hranicích, které nemusejí být zcela ostré. Když člověk ohlásí požár, nikdo nebude říkat, že je udavač, stejně tak trestní zákoník počítá přímo s oznamovací povinností u nejtěžších zločinů, jako je vražda, a nikdo to nerozporuje. Ovšem nahlásit kolegu řidiče, že v práci pije, už není tak jednoznačné a jednoduché, přestože dopad jeho jednání může být také fatální.

Vaše organizace před rokem a půl pořádala velkou konferenci na téma whistleblowingu. Letos v dubnu byl Sněmovnou také schválen vládní návrh zákona o ochraně oznamovatelů, a to na základě Směrnice Evropského parlamentu. Vnímáte to jako posun?

Zákon nyní čeká na podpis prezidenta. Posun přinesl, do jeho schválení se v případném sporu neměl oznamovatel o co opřít. Zároveň ale jde o nevyužitou šanci, politický odpor byl silný a promítlo se to do oslabování principů ochrany – zákon například přímo nechrání anonymní oznámení, naopak požaduje ztotožnění oznamovatele, což pro něj znamená přímé ohrožení. Velké diskuse se vedly o tzv. věcné působnosti – které oznámené jednání je chráněno. Mnoho zemí EU šlo cestou definování oblastí veřejného zájmu. To znamená vyjasnění si, co považuje společnost za problematické a mělo by se řešit – a tam umožňují chránit oznamovatele jakéhokoliv porušení, nezávisle na právní klasifikaci. U nás bohužel tento způsob debaty vůbec neproběhl a řešila se formální hranice. Stanovila se na pokutě za přestupky v horní hranici vyšší než 100 tisíc korun a všechny vážnější přestupky a trestné činy.

Myslíte si, že se nyní situace oznamovatelů zlepší? A pokud ano, jak?

Zákon přináší mírné zlepšení, protože před ním nebylo nic. Jasně říká, kde a jak je možné oznamovat a vznikly také procesy, díky kterým by mělo vždy dojít k prošetření informací. Tzv vnitřní oznamovací kanály musí zřídit veřejný i soukromý sektor, přesněji firmy s více než 50 zaměstnanci, města nad 10 tisíc obyvatel a všechny veřejné instituce.

Každá organizace také jmenuje osoby, které se oznámením musí zabývat. Na Ministerstvu spravedlnosti pak vznikl externí kanál, oznámit můžete i příslušným úřadům.  Praxe bude ze začátku určitě pokulhávat. Ale už fakt, že existuje definice oznamovatele, organizace musí oznámení projít a oznamovatele zpravit o tom, jak chtějí situaci napravit/řešit, to vše bude vytvářet tlak na zlepšování ochrany oznamovatelů.

Druhým zlepšením jsou procesní pravidla, která v případném sporu pomohou oznamovateli bránit se. Jde zejména o obrácené důkazní břemeno. Pokud by došlo na jakékoliv odvetné opatření, například na výpověď, je na zaměstnavateli, aby dokázal, že k ní došlo z jiných důvodů než v souvislosti s oznámením.

Český zákon ale bude prospěšný zejména pro lidi, kteří jsou dobře situovaní a mají kontakty – veškerá ochrana se řeší u soudu – potřebujete tedy právníky a dost peněz, abyste si to celé mohli dovolit. Oproti jiným státům zákon nenabídl nezávislý úřad, který by měl pravomoci pomáhat oznamovateli v celém procesu, ani nijak neřeší nedostupnost právní pomoci v ČR.

Otázkou zůstává společenské naladění – když ani politici nechtějí, aby se protiprávní jednání řešilo, těžko to budou dělat oznamovatelé.

Nebojíte se, že se objeví hlasy, v České republice tak běžné, že jde o „diktát z Bruselu“?

Politická debata už je u konce a sám ministr spravedlnosti, předkladatel zákona, řekl, že bez tlaku EU by aktuální sněmovnou zákon neprošel. Česká republika byla s transpozicí směrnice pozadu a již běží řízení o pokutě za nesplnění povinností. Jako u spousty jiných témat chyběla debata o tom, co zákon řeší za problém, jaké benefity přináší, jaké jsou příběhy oznamovatelů u nás a namísto toho se vymýšlely obskurní historky o uklízečce, která na toaletách uslyší, že ředitel někoho zabil, a jestli tedy pak bude mít ochranu… Proč ke všemu takto přistupujeme, netuším.

Máte nějaké signály, že se situace mění? Ať z veřejné správy nebo ze soukromého sektoru…

I u nás již existují organizace, které vnímají benefity zavádění ochrany oznamovatelů – rozumějí tomu, že získat včas informace o problémech ve firmě/úřadu je pro ně výhodné. A pokud je chtějí vědět, musí nabídnout pracovníkům důvěryhodnou možnost jim o problémech říct. Patří sem i některé úřady – například Česká pošta nebo Generální finanční ředitelství, soukromý sektor je obecně vstřícnější. Jsou to ale spíš vlaštovky, většina českých firem a úřadů nemá s ochranou oznamovatelů žádné zkušenosti a podle toho také vypadá naladění na zavádění opatření podle zákona.

Setká-li se tedy člověk na pracovišti, ale i jinde, s korupcí, jak se dnes může zachovat? Jaký mu poradíte postup?

Whistleblowing se netýká jen korupce, oznámit můžete i porušování pravidel v oblasti ochrany životního prostředí, týrání zvířat, nakládání s odpady, zdravotnické péče, dopravy a dalších oblastech.

A doporučený postup? Nechoďte do oznámení po hlavě, zjistěte si nejdříve dostatek informací – jestli informace, které chcete oznámit spadají pod zákon, jestli vás není více, abyste nebyli jediným oznamovatelem, kde všude můžete dané informace oznámit, jak u vás v organizaci funguje vnitřní oznamovací systém atd. Obrátit se můžete i na naše Whistleblowing centrum, platformu pro oznamovatele, kterou jsme založili pro komplexní poradenství a pomoc oznamovatelům.

Před samotným oznámením si také ujasněte, jaké informace máte – co lze dokázat a máte k tomu podklady a co jsou jen domněnky nebo tušení. Protože prošetřit oznámení je většinou možné jen na konkrétních podkladech.

Při samotném oznámení dbejte na bezpečnost. Pokud víte, že ve vaší organizaci vedení příliš ochraně oznamovatelů nakloněné není, neoznamujte tam a hledejte jiné cesty.

Poznámka vydavatele:

Nahlásit podnět můžete i na webu Náš Liberec v menu „Více“ (https://www.nasliberec.cz/?korupce=t).