Sukovo náměstí v Liberci, kterému místní většinou neřeknou, kvůli stromům mu vévodícím, jinak než Dubák, nevzniklo náhodou. Jde o 120 let starý, promyšlený urbanistický plán, jak postavit nové sídliště až lázeňského charakteru pro tehdejší libereckou střední třídu.
Liberec na přelomu 19. a 20. století byl nejen průmyslovou textilní metropolí českého severu, ale i kulturním a politickým centrem českých Němců. Město pod Ještědem se také náležitě rozrostlo. Zatímco v polovině 19. století měl Reichenberg zhruba 15 tisíc obyvatel, o 50 let později zde byla aglomerace o téměř 80 tisících lidech.
To s sebou ale také neslo problémy. Jedním z nejpalčivějších byla bytová otázka, kdy se bydlení nedostávalo nejen zdejší dělnické třídě, řemeslníkům a malovýrobcům, ale potřebu kvalitního bydlení pociťovali i lidé zámožnější.
Typický rodinný dům v nové čtvrti na dobové pohlednici
Tehdejší vedení města vyšlo vstříc takové poptávce a za výhodných podmínek prodalo stavební parcely pro projekt, který měl souznít se Zahradní městem urbanisty Camilla Sitteho kolem dnešní Masarykovy třídy (Kaiser Josef Strasse), kde bydlela nejzámožnější liberecká honorace.
V přímé návaznosti na lokalitu kolem tehdy nového muzea měla vzniknout celá nová čtvrť pro zdejší střední třídu, kde by nestály tak bohaté a výstavní domy jako na dnešní Masarykově, ale přeci jen by se jednalo o vysoce kvalitní bydlení se spoustou zeleně okolo.
Návrh uliční sítě tohoto nového sídliště, vycházející ještě z houževnatě přežívající pravidelné klasicistní šachovnice, vypracoval v roce 1894 ateliér Obecně prospěšné stavební společnosti „Gemeinnüztige Baugesellschaft“ pod vedením architekta a urbanisty Ernsta Schäfera.
Půdorysná osnova nového zahradního sídliště kolem „Dubového vrchu“
Původní plán počítal s výstavbou stovky domů a nově vznikly ulice, v jejichž názvech se odrážel (a někde stále odráží) étos německé a rakouské kultury: Mozartova, Goetheho, Grillparzerova… Samotné dnešní Sukovo náměstí bylo pro svou vyvýšenou polohu zvané Císařský vrch (Kaiser Hügel), ale již tehdy se mu, pro zdejší stromovou skladbu, říkalo častěji (a jako dnes) Eichenhügel, tedy Dubový vršek.
Společnost postavila nakonec jen na šedesát menších rodinných domů a centrum nového sídliště tvořilo parkově upravené dnešní Sukovo náměstí. Při výstavbě jednotlivých domů stavebníci museli předem souhlasit s pravidly společnosti, tykajícími se především zákazu dodatečných stavebních úprav a provozování jakéhokoliv řemesla v prostoru sídliště.
Dbalo se také o to, aby celá čtvrť měla ucelený ráz. Ploty jednotlivých domů zároveň musely být zhotoveny pouze v jedné dílně, aby se docílilo jednotnějšího vzhledu, a stejně tak i osázení zahrad bylo regulováno spolkem „Naturfreunde“, který se zasadil například o vysázení prvního arboreta (a předchůdkyně liberecké botanické zahrady) u muzea.
Vzhledem ke kulturní i politické orientaci někdejší německé liberecké buržoazie nepřekvapí, kde brala inspiraci i pro tento projekt. Byla jí Vídeň, kde zase v návaznosti na Anglii začala vznikat podobná, tehdy moderní zahradní města, respektive městské čtvrti. Proto se i pro tu libereckou tehdy ujal název vycházejí z angličtiny: „CottageAnlage“.
Dobová kresba sídliště uveřejněná v deníku Reichenberger Zeitung v roce 1897
Výstavba sídliště proběhla v letech 1895–1901 a i díky značným omezením pro stavebníky má dodnes takřka lázeňský charakter. Přestože je na jednotlivých domech sídliště patrná snaha o jednotný architektonický výraz (oblíbený byl zejména motiv věžičky) a silný vliv doznívajícího historismu, objevují se současně prvky nastupující secese.
Dnes jde o jednu z nejcennějších lokalit liberecké památkové zóny, zejména pro její kompaktnost. To potvrzuje i Jaroslav Zeman z Národního památkového ústavu, s jehož laskavým svolením jsme použili informace i obrazový materiál z webu Liberec: Reichenberg, který spravuje.
„Jedná se o jednu z nejhodnotnějších částí městské památkové zóny, která navazuje na princip zahradního města kolem Masarykovy třídy,“ uvedl pro Náš Liberec doktor Zeman.
úvodní foto: Miloslav Drašner
