Halina Doležalová, nynější staniční sestra sterilizačního centra, pracuje v Krajské nemocnici v Liberci již od roku 1985. Za svůj kariérní život dokázala mnohé, jedním z jejích nejvýznamnějších počinů je bezpochyby založení sdružení Hospic pro Liberecký kraj. Díky jejímu přístupu k paliativní a hospicové péči se v Libereckém kraji začalo na umírající pacienty nahlížet z jiného úhlu pohledu.

V 19 letech jste nastoupila do Krajské nemocnice v Liberci s odbornou specializací pro intenzivní péči. Proč jste si zvolila tuto specializaci? Byla to příležitost, kterou jste přijala nebo to byl Váš dlouholetý plán při studiích?

Vůbec to nebyl plán. Nastupovala jsem do nemocnice v roce 1985 po maturitě. Hlavní sestra se mě při pohovoru neptala, kde chci pracovat. Podívala se na vysvědčení a řekla mi: „Máš vyznamenání, půjdeš na ARO.“

Byla to nejlepší životní škola, jakou jsem mohla získat. V 19 letech jsem natvrdo poznala křehkou hranici mezi životem a smrtí. V jistém okamžiku o přežití pacienta rozhodují vědomosti, zkušenosti, rychlost, přesnost, zodpovědnost, pečlivost, intuice neboli medicínsko-ošetřovatelský spirit nebo umění či jak to nazvat. Toto poznání mě hodně ovlivnilo v mé profesní i životní cestě. Po dvou letech jsem z lůžkového ARO odešla na anestezii a pak zpátky na chirurgickou jednotku intenzivní péče. Na „normálním“ lůžkovém chirurgickém oddělení jsem vydržela pracovat jenom měsíc. Noční služby jsem sloužila sama na 30 pacientů a upřímně obdivuji sestry, které takto sloužily řadu let. Na intenzivním oddělení máte vždy okamžitě po ruce další sestru, ošetřovatelku, lékaře.

Obor intenzivní péče mě opravdu zaujal, pracovala jsem na částečný úvazek i při mateřské dovolené. V 90. letech jsem si dodělala specializaci ARIP (anestezie, resuscitace a intenzivní péče). Tento obor jde neuvěřitelně rychle dopředu a musíte se stále učit.

V roce 2008 jste byla jednou ze zakladatelů sdružení Hospic pro Liberecký kraj. Jak se k tomu město dříve stavělo? Byly nějaké problémy, že sdružení nebylo ze strany města vyhověno, nebo Vám město či kraj vyšly vstříc?

Musím říci, že jsem v té době problémy ze strany politiků neviděla, zdálo se, že hospic chtějí všichni. A opravdu za 8 let hospic stál… 8 let. Co je to proti věčnosti? Ani jeden mžik oka.

Co Vás vedlo k založení tohoto sdružení?

Hlavním důvodem bylo, že jsem v roce 2006 byla přijata ke studiu na 3. lékařské fakultě v Praze na osmisemestrový obor Zdravotní vědy. A tam nám přednášeli velmi inspirativní pedagogové. Například etiku a základy filozofie úžasný Marek Vácha, kněz a přírodovědec. Jednu z přednášek měl i ředitel hospice v Rajhradě pan Prokop a tehdy mě napadlo, že tady v Libereckém kraji vlastně hospic není a že musím něco udělat, aby tady byl. Pro vznik hospicové péče jsem zahořela a díky tomu ohni se chytli další a díky nim dnes hospic stojí.

Jaké největší změny ve své práci jste zaznamenala v době koronavirové pandemie?

Věděla jsem, že to bude těžké, ale že to zvládneme. Mám nyní v nemocnici na starosti péči o hygienu a sterilizaci nástrojů k operacím, které se ale v pandemii nemohly provádět. Takže když chyběly sestry na intenzivní péči, přihlásila jsem se na JIP, kde jsem pracovala před 18 lety. Bylo to opravdu nevyslovitelně náročné. Těšily mě i takové maličkosti, jako že některé pomůcky k práci jsem nacházela uložené na stejných místech jako před těmi 18 lety. Prostě my sestry máme smysl zachovávat řád a pořádek. A pacienti, kterým je opravdu hodně špatně a vyžadují intenzivní péči, se také moc nezměnili. I když to, co jsme občas zažívali, bylo jako zlý sen, ze kterého se chcete probudit. Ale mám skvělé kolegyně a kolegy. na které je spolehnutí, a společně jsme vše překonali.

Sledujete nějaké dlouhodobé problémy, které by bylo potřeba vyřešit, aby se zdravotnictví v ČR či konkrétně v Libereckém kraji posunulo na lepší úroveň?

Naše zdravotnictví je na velmi vysoké úrovni. Pracují tu vysoce specializovaní lidé, velmi kvalitně vzdělaní, ale obecně by možná stačilo někdy vidět pacienta vícerozměrně, a ne úzce specializovaně. Velký kus práce v Libereckém kraji v tomto směru je vidět za MUDr. Vladislavem Chválou. Psychosomatická medicína si zasluhuje větší prostor nejen v Libereckém kraji.

Myslíte si, že Liberecký kraj věnuje zdravotnictví dostatečně velkou pozornost?

Pozornost si zasluhuje modernizace nemocnice. Právě se mě to hodně dotýká, jelikož se rekonstruují operační sály a sterilizační centrum, kde pracuji. Krajská nemocnice Liberec, a.s., sdružuje i nemocnice ve Frýdlantu a Turnově. Podle výroční zprávy většinu nákladů financuje z vlastních zdrojů. Určitě potřebuje investice ze strany zřizovatele a z dotačních zdrojů, ale jsem zdravotní sestra, nikoliv ekonomka.

Velice děkujeme paní Doležalové za čas, který nám věnovala, ptala se Silvie Válková