V právě probíhajícím konfliktu jsem na straně Ukrajiny ne proto, že Ukrajina je dobrá a Rusko špatné, ale proto, že Ukrajina byla napadena silnějším agresorem a takový způsob řešení konfliktů je pro mě nepřijatelný.
Je to pro mě podobné, jako když Varšavská smlouva napadla v roce 1968 Československo, Hitler Polsko, Japonsko Čínu, ale stejně tak USA Irák nebo my jako Západ Libyi. Bombardování Bělehradu a ostřelování Kyjeva jsou dvě velmi podobné situace, kdy ten silnější má pocit, že on může cokoliv a taky si to sám pro sebe ospravedlní.
Možná to, jak se Ukrajina po Majdanu začala nedobře chovat k Rusům v pohraničí (oni to tak vnímají), je podobné, jak jsme se chovali nedobře my k sudetským Němcům po vzniku první republiky (oni to taky tak vnímali), a stejně tak to, jak se chovali Rusové nedobře na východě Ukrajiny k zemi, jejíž jsou součástí, je podobné, jak se chovali před válkou nedobře sudetští Němci k Československé republice. Přirovnání Putina k Hitlerovi v tomto ohledu sedí. Možná i proto, že se Rusové cítili po rozpadu SSSR podobně poníženě, jako se cítili Němci po prohrané první světové válce.
Kdo začal? Kde je příčina? Jak ten konflikt urovnat? To je trochu složitější otázka. Možná že na začátek bychom mohli zkusit neuvažovat v tom zjednodušeném Rusko ZLO a Západ DOBRO, ale spíš přemýšlet, kde to ZLO začíná a jak se stane, že přeroste až do agrese a války.
A tím myslím, že když budeme hledat poctivě a podíváme se více do historie, najdeme vinu téměř vždy na obou stranách konfliktu. Tak to prosím nezjednodušujme, i když je to tak pohodlnější.
Aby ale nedošlo k nedorozumění – za mě je jedno jisté – agresivní jednání je vždy potřeba nejdříve zastavit, proto stojím nyní jednoznačně na straně Ukrajiny a poslal jsem jim i peníze na zbraně, aby se mohli lépe bránit. Slabším je třeba pomáhat a agresi vždy nejprve zastavit.
V přírodě, tam vždy zvítězí ten silnější. Tím bychom se ale od přírody mohli, měli lišit, že to máme jinak. Bohužel se všichni občas dostáváme do pozice, že v nás zvítězí to právo silnějšího – začíná to fackou rodiče dítěti a končí to velkými válečnými konflikty. Protože spolu neumíme mluvit, neumíme se vcítit do druhé strany a jednáme zkratkovitě.
Takže zamyšlení na tento víkend – nechováme se my sami někdy jako dnes Putin a Rusko vůči Ukrajině? My sami myslím Západ, rodiče, NATO, nadřízení v práci, partneři ve vztahu?
Za mě říkám ANO, chovám se tak někdy i já a choval jsem se tak někdy i jako rodič partner, nadřízený. Bohužel. Uvědomuji si to a mrzí mě to. Takže když jsem nyní s Ukrajinou a sdílím jejich pocity, není to hezké, ale uvědomuju si, že i já se někdy chovám nebo jsem se choval jako dnes Putin a Rusko vůči Ukrajině. Nepřijatelně, hloupě, blbě, šíleně.
Každý se vlastně někdy ocitneme v roli silnějšího a jindy v roli slabšího. Za mě je klíčové si to uvědomovat a stále hledat, jak se umět lépe domlouvat a to bychom měli dělat zejména v době, kdy jsme ti „silnější“ a dříve, než dojde ke konfliktu.
Poslouchat druhou stranu neznamená ji ve všem vyjít vstříc, ale spíše pochopit její motivace, obavy, strachy, potřeby a zkusit to začít nějak řešit. Protože právě takové pochopení a jednání je nejlepší prevencí před agresivitou v jakékoliv podobě.
Autor: Jan Korytář
