Zajímavý obrat předvádí liberečtí politici, kteří jsou dnes ve vedení města. Zatímco zástupci koalice Starostů pro Liberecký kraj, ANO a ODS před čtyřmi roky brojili proti prohlášení tzv. Liebiegova městečka památkovou zónou a zřízení fondu na opravu libereckých památek, nyní to sami navrhují.
Liebiegovo městečko je zajímavý urbanistický počin z počátku 20. století, který dokumentuje tehdejší proměnu podhorského Liberce v průmyslovou, textilní metropoli. Za památkovou zónu jej chtělo vyhlásit v roce 2017 již předchozí vedení města, jmenovitě zástupci Změny pro Liberec v čele s tehdejším náměstkem primátora Janem Korytářem. Současně s tím chtěli zřídit fond na obnovu památek, který by finančně vlastníkům historicky cenných objektů (nejen v Liebiegově městečku) pomohl při rekonstrukcích.
Jenže narazili na odpor celé tehdejší opozice v čele se Starosty pro Liberecký kraj, kteří jsou dnes vedení města, ale i svého bývalého koaličního partnera z ANO. Nejvíce proti vyhlášení Liebiegova městečka i zřízení fondu byli právě Starostové.
„Otevíráme tím trošku Pandořinu skříňku, protože se chystáme podporovat opravy libovolného domu, libovolného soukromníka. Navržená kritéria jsou zavádějící a jen otevírají prostor pro korupci a neprůhledné přidělování dotací,“ uvedl v roce 2018 zastupitel Michal Hron ze Starostů.
Dnes je ale vše jinak. Starostové v červnu prosadili zřízení identického fondu na opravu a památek a chystají se prohlásit památkovou zónou i samotné Liebiegovo městečko. „Je to unikátní místo s řadou historicky cenných a významných staveb. Proto chceme usilovat o to, aby se území stalo městskou památkovou zónou. Ještě předtím ale určitě připravíme setkání s občany, především pak vlastníky nemovitostí v této lokalitě, abychom jim představili a vysvětlili, co konkrétně by pro ně taková změna znamenala. Jsem přesvědčený, že město má takový skvost chránit. Na druhou stranu si uvědomujeme, že o tom nejprve musíme diskutovat s lidmi, kteří tam žijí, a těmi, kterým konkrétní domy patří. A předložit jim fakta a argumenty, proč by náš záměr měli podporovat. Věřím, že je přesvědčíme,“ říká dnes primátor města Jaroslav Zámečník ze Starostů.
Jak bylo řečeno, fond bych zastupitelstvem schválen v červnu, o vyhlášení památkové zóny v Liebiegově městečku se musí ještě rozhodnout. Jedná se o komplex budov, postavených jako zázemí textilní továrny Johann Liebieg & Co., pozdější Textilany, představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejhodnotnějších souborů tohoto typu na našem území, který lze bez obav zařadit po bok Kotěrových realizací v Lounech či Zlíně. Podobná městečka lze najít i v dalších místech působení Liebiegů, například ve Velkých Hamrech u Tanvaldu nebo dokonce v Rumunsku, kam Liebiegové expandovali kvůli nerostným surovinám pro své impérium.
Koncepce kolonie vychází z teoretických zásad hnutí zahradních měst, myšlenek Hermana Muthesia a urbanistických zásad Camilla Sitteho. Příznačná je pro ni invenční koexistence historizujících prvků a secese v malebných romantizujících celcích, odrážejících tehdejší nacionální akcent. Kolonii však nelze chápat pouze jako běžný dobový sociální projekt, ale především jako reprezentativní podnik, kterým Liebiegové navenek demonstrovali své bohatství a postavení.
Vybudována byla v několika etapách. Na nejstarší fázi ze 2. poloviny 19. století (bývalý dělnický dům ve Svatoplukově ulici spolu s přilehlými neorománskými budovami Vincentina a kostela sv. Vincence z Paoli) navázala v letech 1907–10 secesní etapa, kdy podle návrhů libereckého architekta Ernsta Schäfera byly postaveny čtyři domy na severní straně Gollovy ulice a jesle v Mlýnské ulici. Třetí a nejvýznamnější etapa výstavby, která sídlišti vtiskla jeho neopakovatelný vzhled, probíhala v letech 1911–14 podle plánů Jakoba Schmeissnera, který je také autorem celkové koncepce sídliště. Několik vil pro vysoce postavené zaměstnance firmy s vyšším standardem bydlení (čp. 436–IV, 445–IV a 446–IV) bylo vybudováno v Klicperově ulici podle návrhů Oskara Rösslera.
Po skončení první světové války pokračovala opět pod Schmeissnerovým vedením čtvrtá etapa, která vykazuje oproti předválečným fázím snahu po zjednodušení fasád a jistou úspornost ve výrazu, pořád je ale čitelný historizující akcent a v urbanistické skladbě si kolonie zachovává vysokou úroveň etapy předchozí.
Ve formálním řešení domů Schmeissner záměrně upustil od typizace, charakteristické pro většinu soudobých kolonií a vytvořil luxusní rezidenční čtvrť, stylově se pohybující na pomezí doznívající secese a nastupující moderny. Díky tomu Liebiegovo městečko dodnes poskytuje svým obyvatelům i přes záměrný jednotný výtvarný výraz pocit individuálního bydlení, na rozdíl např. od Baťovských kolonií ve Zlíně.
Liebiegové byl významný továrnický rod, který do Liberce přišel z Broumova v 19. století. Zaváděním moderní průmyslové výroby anglického typu se rychle stali největším textilním podnikem a zásadním způsobem formovali vzhled i dějiny města. Patřili i k významným mecenášům.
Na druhou stranu byli velice často kritizování pro kruté podmínky ve svých továrnách, a to nejen z dělnických pozic, ale například i ve vídeňském parlamentu byli dáváni za příklad nejhorších vykořisťovatelů a těch, kdo zneužívají lidské práce. Bohatli především na státních a válečných zakázkách.
Jejich ekonomická síla šla ruku v ruce s politickou, kde z původního liberalismu v polovině 19. století skončili jako vášniví němečtí nacionalisté a ve 30. letech století dvacátého patřili mezi nejvýznamnější podporovatele sudetoněmeckého henleinovského hnutí a nacistické hitlerovské politiky.
