Všechny události tohoto týdne, a to nejen pod Ještědem, ale v celé zemi, převálcovala tragická a předčasná smrt nejbohatšího Čecha, Petra Kellnera. Kellnerův příběh, spjatý i s naším městem, je pro celou českou společnost zásadní a symbolický. Ale nijak pozitivně.
Tragická havárie a odchod relativně mladého člověka, je vždycky obrovským neštěstím pro jeho rodinu a blízké. Ti si zaslouží upřímnou soustrast. Nicméně floskule „ o mrtvých jen dobře“ neplatí. Nejen české dějiny jsou plné mužů, kteří byli milujícími manželi, otci a kamarády, ale na jejich kariérách nic dobrého nebylo a prámalo se zajímali o druhé.
Kellnerova životní i kariérní pouť začala na severu Čech. Narodil se v České Lípě, mládí ale už prožil v Liberci a v nedalekých Teplicích se mu od tehdejšího prominenta místní KSČ a šéfa státního podniku Sklo Union Teplice Štěpána Popoviče podařilo v roce 1991 získat půjčku tehdy neuvěřitelných 40 milionů korun. Za tyto státní prostředky skupoval další státní majetek a jeho skupina do dvou let disponovala v té době již přímo astronomickým jměním kolem dvou miliard korun.
Do domovského Liberce se Kellner ve velkém vrátil ještě jednou. Před dvaceti lety. Jeho PPF ve spojení se zdejší stavební lobby kontrolující nepokrytě místní politiku privatizovala libereckou spalovnu. Město se tak zbavilo výnosného podniku a na konci celého příběhu, na kterém je stavba místní arény (nesoucí dnes jméno Kellnerovy Home Credit)a který jsme podrobně popsali již před několika lety, zůstaly městu Liberec dluhy, se kterými se pere do dnes a jeho obyvatelům extrémně vysoké platby za teplo.
Privatizační miliardy zúročil a okotil Petr Kellner v byznysu, který bývá nejjistější. Tedy mezi těmi chudšími, kteří potřebují půjčky, které jim standardní banky nedají. I toto jeho podnikání bylo silně kritizováno a z Home Credit se stal symbol zadlužování a zotročování českých domácností. Senátor Václav Láska, vzděláním právník, například otevřeně mluví o skutečném zneužívání práva, kdy pomocí záměrně nepřehledných smluv, které obsahují i protiprávní ustanovení, jsou lidé v nouzi vtahováni do soukolí dluhové pasti, ze které není cesty ven. Jiní zase otevřeně hovoří o státem tolerované lichvě.
Pravděpodobně ne náhodou patří do portfolia PPF například jeden ze tří telefonních operátorů, který se podílí na tom, že jsou v České republice tak vysoké ceny za volání nebo i vlastní mediální impérium, které na lidi chrlí ve spojení s otupující zábavou jednu reklamu za druhou. Na konci je pak konzumující a lehce ovlivnitelný jedinec. A také zadlužený. A s ním je taková i celá společnost.
Obrovský a v Čechách nevídaný majetek ale Kellnerovi přinesla až expanze na východ. Do zemí jako jsou Rusko, Kazachstán i Čína. Samozřejmě s podporou tamní politické reprezentace, dále významnější a temnější než liberečtí kmotříčci. Je zajímavé, že zatímco doma byl Kellner spojen se zdejší pravicí v čele s ODS, která dodnes straší čímkoliv z východu, svůj byznys zamířil od devadesátých let zejména do zemí, které mají s demokracií pořádný problém nebo tam pro jistotu nepěstují žádnou.
Petr Kellner tak vlastně anuloval ideologickou poučku české pravice, že kapitalismus jde ruku v ruce s demokracií, vzájemně se podmiňují a jedno nemůže existovat bez druhého. Naopak ukázal, že právě v nedemokratických režimech se podobnému stylu podnikání daří nejlépe, zvláště když má oporu ve zdejších autoritativních státních strukturách a často i přímo mafiánském systému.
Zastánci Petra Kellnera vyzdvihují jeho charitativní činnost. Jistě. Na dobré věci věnoval částky, které si většina z lidí ani neumí pořádně představit. Nicméně se jednalo vždy o zlomek z toho, co ze svého kontroverzního podnikání získal. Někomu to ale stačí, jinému nikoliv.
Životní pouť Petra Kellnera byla zajímavá a fascinující. Nejvíce ale vypovídá a o stavu české společnosti jako takové. Tedy, kdo v ní a za jakých podmínek nejvíce uspěl. Dá-li se způsob hromadění majetku takovým způsobem tak vůbec nazvat. Tak jako tak, není to pro Čechy příliš dobrá vizitka.
