Jako mají nejvyšší české štíty svého Krakonoše, „korálkovým“ krajem v podhůří Jizerských hor zase dodnes poletuje duch „Černokněžníka ze Šumburku“, doktora Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela.

Obě zmíněné postavy (až na fakt, že druhá jmenovaná má reálný základ a skutečně existovala) spojuje proměna až v téměř jakési „popkulturní“ symboly. Rýbrcoul, tu s hrozivým výrazem, jindy naopak s vlídnou tváří zkušeného starce a mudrce, na nás číhá naklonovaný v kýčovité bibeloty na turisticky exponovaných místech. Pojmenovávají se po něm hotely a restaurace, pochoduje večerníčky, a když zlehka přestřelím, nechybí mnoho, aby zazářil v nějakém hollywoodském blockbusteru, v němž by do posledního muže vystřílel tlupu zlotřilých Trautenberků. Ranhojič z Krásné se naproti tomu dá pít jako limonáda či bylinný likér a například spisovatel Štěpán Kučera jeho postavu použil v thrillerové historce ve svém souboru povídek Jidáš byl ufon… a jiné příběhy. Film o něm existuje též, i když trpí rozličnými neduhy amatérské filmařiny (divím se, že i v tomto případě až sem z losangeleské čtvrti ještě nedohlédli).

Jelikož poměrně nedávno se objevila nová vydání příběhů o Kittelovi, zpracovaných sudetoněmeckým spisovatelem Gustavem Leutelem nebo jabloneckým starostou za první republiky Karlem R. Fischerem (mnozí vzpomenou i knihy Ďáblův doktor od Vladimíra Mikoláška), jako lékařův kouzelný plášť může v hlavách poletovat otázka, proč publikace další? Tentokrát z dílny„ostřílené“ odbornice na problematiku lidových vyprávění českých i německých obyvatel nejen severočeského, ale i východočeského regionu, Evy Koudelkové s lakonickým titulem Doktor Kittel (Nakladatelství Bor, 2020). Jenže Koudelkové Kittel je jiný a v něčem unikátní – poprvé vedle sebe klade kompletní soubor lidových zkazek, pověstí, mýtů a legend, které si mezi sebou předávali němečtí obyvatelé Jablonecka. Autorka příběhy převypravuje za pomoci překladů Kateřiny Šidlofové a podtrhuje skvělými a k tématu naprosto pasujícími ilustracemi Petra Korunky.

Vzhledem k tomu, že jde o lidová vyprávění, folklór, má recenzent poněkud ztíženou práci. Tomuto typu literatury se totiž a priori nedá (možná se dá říci i nemělo) nic vytknout. Avšak určitá kritéria by tu jistě býti měla. Třeba ta, zda by takto přetransformované historky dokázaly uspět, obstát v tlumeném svitu petrolejové lampičky při černé hodince kdesi na samotě v chalupě za jizerskohorskou mačkárnou perlí. Odpovídám rovnou – dokázaly a i dnes by mohly na tvářích především mladších posluchačů přičarovat pár záškubů okouzlení, soustředění i strachu. Jak již sama autorka v ediční poznámce v závěru knihy píše, texty nejsou stylisticky sjednocené, jelikož na nich Koudelková touží demonstrovat, jak diametrálně se mohou lišit v podání jednotlivých jejich zpracovatelů. Takže tu čtenář nalezne v sousedství jak krátké, jednoduché texty evokující spíše novinářskou svodku, tak i rozsáhlejší útvary na hranici beletrie. Řada kittelovských motivů se opakuje (létající plášť, údajné spolčení s ďáblem nebo tajemná kniha) a je zajímavé sledovat, jak je ten který německý autor zpracoval. Co přidal, nebo naopak ubral.

Velkou předností knihy je rozsáhlý poznámkový aparát. Každá pověst je tu rozebrána, dovídáme se o zdroji motivů v ní či o různých literárních zpracováních. A co je podstatné, ukazuje se, že přízviska jako „Ďáblův doktor“ nebo „severočeský Faust“ si Kittel opravdu nezasloužil a mají vlastně poněkud hanlivě zabarvený nádech. Celé je to totiž příběh obrovské filantropie, lidskosti, nezměrné píle a odříkání.

Dalšími zajímavými texty v doprovodné výbavě publikace je například text o dobovém kontextu vzniku kittelovských pověstí anebo nádherná a melancholická vzpomínka folkloristky Dagmar Klímové na návštěvu Krásné na konci šedesátých let minulého století. Ta mimo jiné vyzdvihuje reálné jádro všech pověstí a to, že o stopě legendárního doktora se doposud můžeme na Krásné na vlastní oči přesvědčit. Skvělý je též krátký slovníček dnes již pro někoho zastaralých pojmů. Možná, že už nejmladší „selfíčky odkojená“ generace netuší, co je čeleď, špejchar či pacholek.

Eva Koudelková si v samotném závěru své knihy přeje, aby byla k užitku všem zájemcům o regionální historii a lidová vyprávění, a dodává, že si ji do značené míry stále tajemné postava Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela zaslouží. S posledním bezpochyby souhlasím. S tím prvním také. Doktor Kittel je kniha, která alespoň u mě bude hodně ohmataná, jelikož se k ní budu neustále vracet, a s dávkou naivního optimismu věřím, že její hlavní hrdina by mohl okouzlit i lidi jím zatím nedotčené. A když ne, může zapojit své byliny, magické formulky i pár kouzel.

Vydal Bor, 2020

Martin Trdla, Liberecký autorský kruh

recenze vyšla v Světlik; rubrika SVĚTonázory