Bude 30. výročí 17. listopadu 1989 a my máme v zastupitelstvu schvalovat děkovné prohlášení členům tehdejších iniciativ, hlavně Občanského fóra, divadla a podobně. Že jsme se díky nim vrátili do „rodiny standardních liberálních demokracií“ a že musíme trvale ochraňovat „svobodu a občanská, politická a sociální práva“.

Celý nápad působí zvláštně, zvlášť v Liberci. Jasně, díky událostem z listopadu 1989 můžeme svobodně volit, cestovat a tak dále. Je ale dost věcí, které se tak úplně nepovedly, a i proto máme i po 30 letech k těm standardním liberálním demokraciím pořád dál, než bychom sami čekali. Mnohá selhání přitom padají na vrub některým z těch, kteří se na listopadových událostech aktivně podíleli a kterým teď máme poděkovat.

Proto je na místě několik otázek.

Máme zrovna 17. listopadu oceňovat i lidi spojené s divokými devadesátkami, privatizačními kauzami, a vznikem korupčního prostředí? Tihle lidé přece způsobili deziluzi mnoha obyvatel Česka a dali důvod k pocitům, že ani polistopadový režim není tak úplně spravedlivý. Naše město je díky nim neuvěřitelně zadlužené, na generaci dopředu.
Jenže jednou z vedoucích postav libereckého občanského fóra byl jeden z ministrů federální vlády spojený s řadou privatizačních kauz. I jeho práci máme ocenit prohlášením, které selhání polistopadových elit zdvořile opomíjí.

Nebo – máme oceňovat ty, kteří okázale pohrdají jedním ze základních principů demokracie, vládou práva? Jedním ze základních pilířů je mimo jiné právo na informace. Tohle právo je ale neustále zpochybňováno, dokonce i těmi, kteří patřili mezi hybatele listopadových událostí. Dokonce se zdráhají informace poskytnout i když jim to nařídí soud. A když už ji poskytnou, při první další příležitosti rovnou řeknou, že se zákonem o svobodném přístupu k informacím nesouhlasí a že pokud informaci někdo chce, bude se o ni muset znovu soudit.

Do třetice: Máme oceňovat ty, kteří se ve svých funkcích staví laxně k jedné z největších výzev současnosti – ke klimatické změně – když stav životního prostředí byl jedním z hlavních témat protestů v roce 1989? Vždyť hodně dosud aktivních politiků, jejichž kariéra sahá k listopadu 89 a k raným 90. letům se dnes chová s pocitem, že dělají dost už teď. Že by další kroky byly drahé, složité a stejně by nic nezměnily. Ekologické aktivisty vidí rádi jen při sázení stromků. V těhle chvílích přemýšlím, o kolik se jejich postoje liší od těch, které sami pomáhali svrhnout.

Je mi jasné, že si tyhle otázky kladu i díky tomu, že jsem z generace, které se komunistický režim v podstatě nedotkl. Snad proto nemám potřebu se vůči němu pořád dokola vymezovat. O to více mě znepokojují neustálé pokusy o erozi hodnot, o které v listopadu 1989 šlo. Především od těch, kteří se odkazem Sametové revoluce nejvíce ohánějí, bez ohledu na to, jak aktivní tehdy byli.

Vedení radnice mi na víkend nenachystalo jednoduché rozhodování. Navržené prohlášení oceňující všechny hybatele listopadových událostí svým způsobem rozděluje, místo aby spojovala. Je výrazem černobílého vidění světa, kde si má každý zastupitel vybrat, zda stojí na straně jedné nebo druhé. Přijde mi, že zrovna tímhle způsobem politiky odkazu listopadu 1989 nepomáháme.

Přeji si proto, aby ta další výročí byla zase spíše o oceňování konkrétních lidí za jejich přínos, bez toho, že bychom je házeli do jednoho pytle s těmi, kteří si ocenění tolik nezaslouží.

Jaromír Baxa, zastupitel za LOL-Liberec otevřený lidem