Je to jeden z nejkřiklavějších případů špatné polistopadové privatizace i klientelistických sítí, které se utvořily v Liberci. Kdysi hojně využívaná oční léčebna pro děti a ozdoba libereckého Machnína doplatila na „podnikatelské záměry“ místních prominentů. Dnes město uvažuje o jejím zpětném odkupu, na dnešním jednání zastupitelstva se má rozhodnout, zda za ruinu Liberec zaplatí zhruba 3 miliony korun.
Případem se náš web zabýval již před deseti lety jako jednou z prvních kauz, která dokumentovala, jak město přichází o cenný majetek ve prospěch místních politiků, podnikatelů a šíbrů. Vila textilního továrníka Kleinerta, nákladně postavená spolu s rozlehlým parkem nad údolím Nisy na konci 19. století ve stylu romantizujícího historismu, sloužila od války až do devadesátých let dětem s očními a zrakovými problémy.
Plně funkčního zařízení se ale v roce 1999 zachtělo místním dvěma politikům, lékařům a podnikatelům zároveň. Jednalo se o Jaroslava Krutského, vlivného člena místní ODS a pozdějšího krajského radního pro zdravotnictví (byl například v radě kraje i v ODS s dnešním primátorem Jaroslavem Zámečníkem ze Starostů pro Liberecký kraj) a o městského zastupitele Miroslava Samka.
Jejich firma Sanatorium Machnín získala v roce celý objekt, tedy vilu i s přilehlým parkem za neuvěřitelných 1,4 milionu korun koupí od města Liberec v době, kdy radnici vládla Krutského ODS. Důvodem takto nízké pořizovací ceny byl příslib obou politiků/podnikatelů, že v místě budou provozovat i nadále zdravotnické i sociální zařízení. A to pod dobu nejméně deseti let.
To se ovšem nikdy nestalo. Naopak – do objektu noví majitelé nedali nikdy ani korunu. V květnu 2007 dokonce doktor Samek požádal o dokoupení přilehlých pozemků k objektu. To ovšem zastupitelstvo, díky argumentaci opozice, odmítlo. Důvod, jak tehdy ukázal jako první náš web, byl prostý. Již v roce 2007 se firma obou politiků pokoušela objekt prodat skrze karlovarskou realitní kancelář za 19 milionů korun.
To bylo ale porušení podmínek smlouvy. Město tak mohlo od smlouvy odstoupit a majetek chtít zpět. Jenže problém byl v samotné smlouvě tak, jak byla v roce 1999 sepsána. Je zde uveden článek, který novým majitelům zajišťuje povinnost města doplatit rozdíl mezi aktuální tržní hodnotou v době, kdy má být majetek znovu předán městu a původní nabývací cenou.
Jednoduše řečeno: za to, že oba podnikatelé/politici neplnili podmínky smlouvy, do areálu neinvestovali a nechali ho zchátrat, jim tehdy město mělo vyplatit ještě téměř 20 milionů korun.
Jestli byl v roce 2007 skutečný záměr obou podnikatelů objekt v rozporu se zněním smlouvy prodat nebo to byl jen trik, jak z města skrze zpětný nákup objektu (zpětný nákup tehdy prosazovali představitelé tehdejší ODS) získat obrovské peníze za tržní rozdíl, se již dnes asi nedozvíme. Miroslav Samek zemřel, dědictví se roky vleklo a firma samotná je v insolvenci. Zámeček je dnes v desolátním stavu, vybrakovaný po nájezdech sběračů kovu, napadený plísní a houbami, má porušenou statiku a zřejmě ho čeká demolice.
Dnes město uvažuje o odkupu objektu zpět a jedná s insolvenčním správcem. Rozhodnout o tom mají zastupitelé, zda město budovu za necelé 3 miliony zpět získá. Ve věci se angažuje náměstek Jiří Šolc ze Starostů, který se v kauze angažoval již před více jak deseti lety jako tehdejší začínající politik a opoziční zastupitel za SOS. Šolc se ale netají úmyslem zámeček zbořit, kvůli jeho špatnému technickému stavu.
Každopádně příklad machnínského zámečku, někdejšího architektonického skvostu Liberce a zařízení, které sloužilo desítkám tisíc nemocných dětí z celé republiky, je signifikantní ukázka toho, jak se v Liberci nakládalo s veřejným majetkem.
