Dnes je to 100 let, co byla vyhlášena Československá republika. Stát, který je dnes zbytečně idealizovaný, ale i tak si zaslouží vzpomínku. Nehledě na pitvoření se politiků, kteří se na ni jen snaží zviditelnit.
V našem městě, tehdy ještě ani ne 40ti tisícovém Reichenbergu, který se táhl zhruba od vlakového nádraží po Lidové sady („Velký Liberec“, jak jej známe, vznikl až o více jak 20 let později za nacismu) říjnového vyhlášení republiky moc nadšení nevyvolalo, snad jen mezi českou menšinou.
Konzervativní a nacionální síly sudetských Němců v čele s Rudolfem Lodgmanem von Auenem dokonce na Československé republice nezávislý stát Německé Čechy (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci, který ale vydržel sotva do Vánoc 2018, kdy byl obsazen československým vojskem. Vznik ČSR nevítali ani liberečtí socialisté, kteří ji ale během 20ti let vzali za svou a bránili ji později před nástupem nacismu, za což také později jako první, označeni za „vlastizrádce“, zaplatili.
První republika byla ke svým menšinám přísná, nelaskavá a nevnímavá. Ale nebyla nespravedlivá. Byla a chtěla být moderním demokratickým státem, který všechny etnické skupiny respektuje, nešikanuje a garantuje jim svobodný a rovný přístup ke státu i demokratickému zřízení.
Neznamená to, že neměla své obrovské problémy, zejména ty sociální, které na ni dopadly se světovou krizí kapitalismu a znovu zapálily požár nacionalismu, který nakonec sežehl i tehdejší mladý stát. Ačkoliv si zbídačení celých vrstev obyvatel již dnes těžko umíme představit, vývoj (nejen) československé demokracie, který pro jeho druhé největší etnikum, sudetské Němce, znamenal totální a absolutní přimknutí se k hydře nacismu, je do dnešních dní varováním.
První republika měla i své stinné stránky, jako bylo rozkrádání státu a obrovská míra korupce, která jen nahrávala totalitním kritikům. Nemálo bylo tehdy, jako dnes, politiků, kteří se před veřejností dojímali nad republikou a demokracií, ale jejich cílem bylo bobtnání osobních kont. To se příliš nezměnilo ani dnes.
Symbol ČSR, prezident Tomáš Garrigue Masaryk při oslavách vzniku republiky v roce 1931, nově objeveném projevu z Národního shromáždění, řekl: „Nebudeme si zastírat fakta, že jsou u nás lidé, kteří svého veřejného postavení zneužívají k tomu, aby bez práce pohodlně žili a bohatli. Žaluje se právem na korupci. Je-li někdo korupčníkem nebo spojencem korupčníků, je v zájmu státu, aby byl odstraněn. Je-li ještě k tomu politicky činným, je to dvojnásob nutné.“
Jak se tato slova rýmují s chováním těch, kteří si dnes přesvědčeného socialistu Masaryka berou ve štít a budují si na úctě k němu svoje politické PR, ale chovají se zcela v rozporu s jeho heslem „Nebát se a nekrást“? Lze se právem domnívat, že prezident Masaryk, při své humanistické, ale nikoliv nebojovné nátuře, vzal na takového hejtmana Libereckého kraje, který v těchto dnech před kamerami denně vysadí snad 20 stromů republiky, ale má na kontě pořádný korupční průšvih, karabáč a hnal ho svinským krokem.
Pitvoření se politiků kolem jakýchkoliv oslav, je vždycky bizarní a zcela pravidelně ukazuje jejich historickou negramotnost a falešnou úlitbu voličům. V Liberci je takovým absurdním příkladem na jedné straně pojmenování parku v centru města (spolu s odhalením patřičné busty) po posledním příslušníku zdejšího šlechtického rodu, který ostentativně ignorovali liberečtí prvorepublikoví demokraté němečtí i čeští, aby se v tomtéž parku vysadila lípa republiky.
Ale přes všechen ten neupřímný cirkus a jarmark historické marnosti, je třeba si První republiku připomínat. Přes všechny její neduhy, vlastenčení, problémy a nepravosti, pořád to byl stát, který učil, že demokracie je důležitější než bezbřehý kapitalismus a že humanismus nesmí ustoupit populistickému nacionalismu. A to je dnes znovu po čertech aktuální problém.
