Celostátní krize nejstarší české politické strany, tedy ČSSD, se naplno projevuje i v Liberci. Strana s letitou a slavnou dávnou minulostí, jakožto neslavnou přítomností a minulostí aktuální, není schopna oslovit ty, které má reprezentovat a ke dnu ji táhnou staré vazby a struktury.
Liberecká ČSSD a její současná kampaň baví nejen celé město a kraj, ale i republiku. Amatérsky zoufalá a nechtěně směšná kampaň se dostává na přední příčky předvolebních bizarností a vypadá to, že sami liberečtí sociální demokraté úpěnlivě pracují na tom, aby se do libereckého zastupitelstva vůbec nedostali.
Česká sociální demokracie je strana s bohatou historií, která má právem na co být hrdá. Ve své době byla masovou dělnickou organizací, která vyhrávala volby již za dob mocnářství a drala se za práva neprivilegované většiny lidí práce. Po jejím obnovení v roce 1989 a zejména po uchopení moci Milošem Zemanem přišel její pád, byť se několik zdálo, že by skutečně mohla být alternativou ke Klausovu neoliberálnímu směřování země.
Jenomže nebyla a de facto jen kopírovala privatizační a liberální scénáře ODS, byť s větší mírou sociální citlivosti. Pokud dnes podstatná část sociální demokracie vzpomíná na volební výsledky za Zemana a Paroubka, žije v iluzi. Nikoliv jejich politika stála za tehdejšími úspěchy ČSSD, ale bylo to očekávání lidí, které se nenaplnilo.
Navíc vytvořený systém „konfederace 14ti krajských mafií“ (jak stranickou realitu ČSSD výstižně popsal politolog Ondřej Slačálek), na které nemělo vedení ani základna strany téměř žádný vliv, dokonal své dílo zkázy a ČSSD se v očích lidí (včetně těch, kteří ji volili) stala synonymem pro korupci, papalášství a zneužívání svěřené moci i prostředků, tak jako chvíli před ní její rival ODS, kterého kvalitativně nedokázala vyměnit, ale pouze v tomtéž vystřídat.
Pláčí-li dnes straničtí pohlaváři i šíbři po Zemanových a Paroubkových časech, neuvědomují si, že právě pro ně je dnešní voliči odmítají a nevydá-li se strana cestou skutečného naplňování svých programových cílů, skončí po téměř 150ti letech v Českých zemích nadobro.
Liberec v tomto plně kopíruje tento neblahý celostátní trend. Liberecká ČSSD jakoby předváděla hostinského, který svým zákazníkům nabízí stále stejnou polévku, které jim již nechutná a několikrát ji odmítli. Sice se snaží upoutat pozornost a přesvědčit voliče, že i zde nastupuje „nová generace sociální demokracie“, ale nic není tak daleko od pravdy.
Na prvních pozicích se jedná o „profláknuté tváře“ sociální demokracie či jejich rodinné příslušníky. Což by nemuselo být na škodu, ale problém je jinde. Jejich známost je jen v tom, že jsou ve straně dlouho. Nicméně za nimi, s výjimkou lídra Jana Mečla, není žádná politická práce a veřejné angažmá s výjimkou současných předvolebních dní. A to je dnes pro voliče málo a zvlášť v Liberci, kde má levicově či jen občansky orientovaný volič nabídku z dalších stran, z nichž některé se angažují celé volební období.
Dalším hřebíkem do rakve sociální demokracie je již zmíněná její zcela zoufalá kampaň. Přitom její lídr je uznávaný liberecký lékař, který by měl ve zdejší politice co říci, zvláště dnes, kdy se má stavět nová nemocnice. Jan Mečl také jistě dopodrobna zná problémy českého zdravotnictví, a to jak situaci s podfinancováním jeho personálu, tak i další, které se zákonitě odráží nejvíce například na starších lidech, kteří by mohli být voličskou základnou sociálních demokratů.
Nic z toho se ale v kampani neděje. Místo, aby s Mečlem kandidovaly dejme tomu sestřičky či ostatní lidé práce, místo, aby se tématem staly klíčové body zdravotnictví v Liberci, točí až trapně amatérské a nevtipné videoklipy, které ho představují jako akčního hrdinu…
Další smrtelnou křečí, kterou sociální demokraté předvádí podobně jako KSČM, je snaha lovit v hnědých vodách a útočit na primitivně agresivní až rasistické nálady současné české společnosti. Stejně jako komunisté tak ale nedělají nic jiného, než že posilují ultrapravici a stejně jako KSČM z toho budou mít pořádnou kocovinu u volebních výsledků.
Pokud liberecká ČSSD nepochopí, že nesmí být rodinným podnikem a partou starých kamarádů, ale že se musí skutečně otevřít těm, které má oslovovat, tedy lidem, kteří tvoří ve společnosti drtivou většinu, zanikne. A dějiny nás učí, že když – vlastními chybami a přičiněním – odchází sociální demokraté, přichází podstatně horší politické síly a zlé časy.