V jednom z nejkrásnějších a nejobdivovanějších míst v Liberci vyroste sídliště. Vedle muzea jej staví společnost Syner. Naddimenzované, až osmipatrové domy navždy změní charakter výjimečné lokality Lidových sadů. Pokračuje tak politika úzké skupiny podnikatelů, kteří si od 90. let navykli ždímat naše město, co to jde a jít pro svoje zisky přes mrtvoly.
Projekt výstavby sídliště v údolí Jizerského potoka už jednou strašil liberecké občany zhruba před deseti lety. Po opadnutí stavebního boomu ale usnul, bohužel ne nadobro. Nyní se vrací jako zombie, s ještě větším počtem bytů, což bude znamenat stovky lidí a desítky až stovky aut do lokality, která je urbanisticky hotová a pro svůj výjimečnost láká a těší místní i návštěvníky města pod Ještědem. S tím je nyní konec.
Celé místo je temně zářným příkladem, jak se v Liberci nakládalo s veřejným prostorem i s tím, co nám zbylo po předcích. Lokalita byla původně, když celá čtvrť kolem muzea a ZOO podle návrhu věhlasného urbanisty Camilla Sitteho vznikala, určena jako oddechová zóna, lesopark s přírodními lázněmi kolem Jizerského potoka. Ještě v 60. a 70. letech 20. století zde byly vybudovány objekty, které sloužily veřejnému zájmu, sportu a rekreaci – výstavní pavilony, restaurace, letní amfiteátr, skokanské můstky.
Od devadesátých let a éry liberecké ODS, která vždy fungovala jako politická filiálka zdejší stavební lobby, docházelo k devastaci areálu, o který se město, možná záměrně, nestaralo. Zřejmě už v té době v inženýrských kanceláří stavebních a developerských firem, které pozemky později za vlád ODS privatizovaly, vznikaly plány na zástavbu místa, které se nyní budou realizovat. Proto musel areál veřejného využití jít stranou, zůstala jen restaurace Jizerská huť, ze které se stala pozdější oblíbená diskotéka. A i ta kvůli výstavbě nyní vezme za své.
Místo bylo hodnotné právě pro účel svého využití. V krásné lokalitě vilové čtvrti probíhaly (nejen Letní) výstavní trhy, kulturní a sportovní akce, koncerty, plesy. Pokud dnes například primátor Tibor Batthyány píše, že oceňované skleněné pavilony významného libereckého architekta a spolutvůrce hotelu Ještěd Otakara Binara byly „ betonové komunistické stavby“, ukazuje to jen na jeho vlastní úroveň a na to, kam až tento předvolební Synerobijce dokáže ve své poslušnosti vůči místnímu betonovému kapitálu zajít i to ,jak se mu povedlo v Liberci degradovat primátorský post…
Jestli zde někdo postaví betonové paneláky, nebudou to komunisté, ale Syner a parta místních stavebních podnikatelů. A to takové, aby se co nejvíc a do posledního metru a centimetru doslova vyždímalo celé, kdysi tak jedinečné místo. Podobný postup „po nás potopa“ zvolila tato skupina již jinde v libereckém centru. To když se za vlád její ODS dala zelená nesmyslných obchodních center, která dnes napůl zejí prázdnotou. Beton je třeba prostě prolít, co to jde.
Přitom kdyby se v místě zvolila citlivější zástavba skutečných viladomů (ty i liberecká vyhláška definuje jako cca tří až čtyř patrové domy), které by splynuly s okolím a nenarušily ráz lokality, asi by proti tomu nenamítala nic odborná ani laická veřejnost. Jenže zisky jsou pro tyto lidi přednější než odpovědnost k místu a vlastnímu městu.
Navíc v Liberci i jinde je dost dobrých i špičkových architektů, kteří by se o využití takové lokality přímo poprali. Podobně například před zhruba 120-130 lety, když se čtvrť budovala, tehdejší radnice povolala nejlepší dobové architekty a urbanisty, jako například zmíněného Camilla Sitteho. Nebo když v 60. a 70. letech byla svěřena výstavba výstavních pavilonů špičkám tehdejší československé architektury, jako například Otakaru Binarovi.
Bohužel, nestane se tak. Místo kolem jedné z nejkrásnějších alejí v Čechách, té na Masarykově třídě už nikdy nebude stejné. Vedle historických vil se bude tyčit sídliště se šesti až osmi patrovými věžáky, místo pohltí stovky aut, hluk a provoz. Nemá cenu si nalhávat, že to tak nebude. Proto kdo má rád Liberec, Lidové sady a jejich neopakovatelnou atmosféru, měl do nich vyrazit. Za chvíli z nich zůstane jen vzpomínka.
