Letní počasí jakoby přineslo i klid a pohodu do liberecké politické scény. Zdání klame. Nehluboko pod povrchem doutnají a žhnou spory mezi jednotlivými politiky i stranami. Nově je to vidět i na zdánlivě banálním a sousedském sporu ohledně libereckého punkového klubu.
Celá historie je jednoduchá. Kolem punkového klubu Azyl v Liberci funguje už osm let komunita převážně mladých lidí, které spojuje hudba, snaha a o to něco změnit, životní postoje a názory. V rozporu s pravidly, ale ku de facto ku prospěchu městského majetku, si vzali za své vedlejší pozemky, které do té doby byly skládkou a smetištěm.
Přeměnili je na fungující zázemí klubu, zahradu, chcete-li letní terasu, kde proběhla a probíhá řada akcí, pije se pivo, sedí s přáteli. Hlubokou a temnou nenávistí k tomuto zdejšímu klubu i jeho konání ale žije malá část jejich sousedů, de facto pár složený z jednoho úředníka/podnikavce, jehož kariéra stála stát a město pěkných pár milionů a jedné bývalé náměstkyně primátora Jiřího Kittnera, která byla v dřevních dobách zdejší ODSyner poslušnou plnitelkou plánů zdejší oligarchie.
K nim se přidal soused další, podnikatel, který si před pár měsíci na garáži proti klubu postavil byt, ale už do médií vytrubuje, jaký je starousedlík. Zatím se mu podařilo vyštvat ze svého sousedství bezdomovce, kteří nikomu nepřekáželi a měli na, se souhlasem majitele, na vedlejším pozemku skrovný přístřešek a stát se libereckým rekordmanem v počtu udání na policii a další úřady.
No a tahle trojice se rozhodla, že se z nich stanou uvědomělí a aktivní občané, co chtějí v místě zřídit komunitní zahradu, hlavně také pro ty bezdomovce. Samozřejmě, že je to celé od začátku výmysl a jde jim o to co nejvíce škodit místnímu punkovému klubu a salámovou metodou dojít k jeho likvidaci. To ale není zas tak lehký úkol.
Jenže pan starousedlík se smetanovým hlasem má vlivného kamaráda na radnici, kontroverzního „úředníka“ a pravou ruku primátora, kterého koblihy Andreje Babiše zachránily před úspěchem v podnikání. A ve spojení s primátorovou pověstnou věrolomností se jim povedlo, že jim nájem primátor podepsal, byť bylo dohodnuto, že kvůli zájmu obou stran se rozhodnutí rady o pronájmu pozdrží do té doby, než se věc vyřeší.
Klub je kvůli primátorově podpisu nyní v defenzivě, ale oporu má u liberecké veřejnosti i části politické reprezentace, která jednak ví, že v Liberci funguje dlouhodobě a je přínosem pro zdejší kulturní žití a jednak odmítá uvěřit komedii o komunitní zahradě povedeného tria probuzených občanů. Oproti tomu primátor Batthyány a spol hrají nečistou hru, protože i oni moc dobře ví, o co komu v celé věci jde, kdo občanský aktivismus účelově předstírá a kdo ho již roky koná.
Azylu a jeho příznivcům paradoxně pomohla i mediální kampaň, které trio obrozených občanů spustilo. Díky nefalšované stupiditě a do očí bijící jednostrannosti článků i reportáží některých zdejších soukromých médií se s Azylem zvedla vlna solidarity, organizovala se petice a přicházejí další a další vyjádření podpory.
Obzvlášť některé články známého PR pracovníka mediální divize Syneru, jak se v klubu hraje „hárd metál“ si nezadají v komičnosti normalizačních kampaní typu „dlouhý vlas – nechoď mezi nás“. Osobitá reportáž zdejší televize RTM, za kterou by se nemusel stydět ani Kent Brockman ze Simpsonových, svou amatérskou účelovostí jen celý maloměstský odér zvýraznila.
Vůbec nejtrapnější je ale celá hra na slušnost kterou se trojice, která chce zničit punkový klub, zaštiťuje. Punkáči z Azylu možná nenosí drahé značkové oblečení, podvodnické knírky nebo duhové šálečky, ale také neokrádají město ani stát, neudávají z nenávisti, nepomáhají privatizovat majetek do předem vybraných kapes, nevytváří stavební zakázky na povel ani nelikvidují lidi, kteří jsou na sociálním dně. Naopak.
Za letitou existenci klubu zde vzniklo zázemí a prostředí, které týdně krmí hladové z libereckých ulic, pořádá sbírky a organizuje pomoc těm, kteří utíkají před tyranií sektářského násilí a válek, stejně tak politickým vězňům a pronásledovaným ze zemí, kde se hůře dýchá, pomáhá útulkům a organizacím starajícím se o zvířata. O kulturním a vzdělávacím vyžití, kterým Liberec zrovna nepřetéká (a aréna ho nezajistí) nemluvě.
Příznivci Azylu u toho často pijí pivo a poslouchají hudbu, která je pro mnohé hlukem a řevem. Jsou to punkáči. Nic to na vykonaném ale nemění a jeho hodnotu nesníží. A kdo svou povýšenost dává najevo poukazováním na vzhled nebo konvenčnost životního stylu, ukazuje jen sám svou malost.
V Azylu funguje skutečná komunita a skutečný aktivismus. Ne najednou předstírání zájmu o komunitní zahrady a urban gardening, za kterým jsou lži a snaha zlikvidovat nechtěné sousedy, do jejichž sousedství jsem se nastěhoval.
Bude i zajímavé sledovat, kteří političtí reprezentanti se na kterou stranu přidají, protože to nejvíce vypoví i o nich samých.
Jaroslav Tauchman