Takhle to začínalo. Směrem na sever, k parku Generála Mrázka slibovaly vizualizace rozlehlý městský bulvárek s členitou a prosvětlenou fasádou.

Když ptáčka lapají… Prosklené fasády zmizely, její ztvárnění se podstatně zjednodušilo. Podél monotónní fasády vede úzký chodníček z laciné zámkové dlažby.

A to navzdory tomu, že přes ulici se nacházejí reprezentativní budovy kolem upraveného parku Generála Mrázka. Nový obchodní dům jim bez skrupulí ukazuje záda, nikterak na ně nereaguje, nevyužívá potenciál místa k vytvoření integrovaného a kvalitního městského prostoru.

Prostředí, které zve ku procházce…

Pokračujeme dále. Toto není kontejnerové překladiště, ani věznice Guantanamo. Je to ulice Máchova na východní straně obchodního domu. Do důsledku utvořená tak, aby po ní nikdo ani náhodou nechodil a vybral si raději průchod obchodním domem.

Také na západní straně domu, podél ulice Komenského se architekti zjevně inspirovali stylem logistických center a novodobých průmyslových hal. Že by tyto stavby byly za několik desetiletí opěvovány jako nový industriál severu…?

Pomalu se dostáváme k vyvrcholení prohlídky – čelní jižní straně směrem k bývalému parku u Jabloně. Toto je vedlejší vchod, kterým byla pohlcena Jugoslávská ulice. Opět zde vidíme důslednou práci architekta s detailem na fasádě. Ještě že máme tu a tam nějaké logo na nalepení.

Jediné místo, kde nový obchodní dům vytváří možnost měkčího prolnutí svého vnitřního prostoru a okolního prostoru veřejného je čelní strana vedle hlavního vchodu, kde bude sídlit kavárna. Umístění sousední banky do nejlukrativnějšího místa v čele budovy, kde se pohybuje nejvíce lidí, je trochu záhadou.

Když si to sečteme, tak ze 4 průčelí jsou u této budovy tři průčelí de facto zadní. Jde o průčelí, která nic nenabízí, kolem kterých lze pouze útrpně procházet. Z rejstříku architektů domu se zcela vytratily prvky jako terasa, podloubí, výloha, razantně ubylo oproti původnímu projektu oken. Jde o utilitární pevnost se 3 pevně vymezenými otvory, které slouží k jedinému – těmito otvory vlézt do pevnosti a tam pod dohledem pracovníků bezpečnosti spořádaně nakupovat.

Vrcholný kousek se nicméně povedl developerovi na samotném placu před obchodním domem. Původně souvislý prostor byl nekompromisně rozdělen na dvě poloviny touto umělou hranou. Do ní se stavebník nikterak neostýchal umístit účelové technické prvky, jako jsou větráky z parkoviště či bezpečnostní dveře. Tímto způsobem zdevastovat náměstí uprostřed památkové zóny za tichého přihlížení památkářů a stavebního úřadu, to už je – z pohledu soukromého developmentu – rozhodně umění.

A jak se tedy staví škaredý obchodní dům?

Pojďme se na závěr tedy podívat na to, kdo mohl a měl výše popsanému buranskému stavitelství zabraňovat. Vezmeme to popořadě:

1) Developer: Ano, jistě bylo dříve zvykem, že stavebníci v centrech měst si uvědomovali lukrativnost svých pozemků a přizpůsobovali tomu vzhled svých staveb. Bylo jim jasné, že reprezentativním vzhledem svých staveb zpětně atraktivitu místa zvyšují a z dlouhodobého hlediska tak zvyšují cenu své nemovitosti. Developer obchodního domu se tu v tomto případě veze jako černý pasažér na zachovaném historickém jádru města, ke kterému ovšem z pohledu kvality nepřidává vůbec nic. V době tržního kapitalismu ovšem tyto apely na soukromé podnikatelské subjekty působí spíše trapně a naivně; zde opravdu příčinu problému nehledejme.

2) Státní úřady: Tady už se blížíme. Jak bylo výše popsáno, hlavní koncepční otázky o hmotě a náplni domu jsou v realitě české veřejné správy spíše otázkou politickou. Nicméně detailní řešení fasád, oken, dveří, či úprav ploch v okolí domu, to už je předmětem posouzení státní správou. Je s podivem, že památková péče, která běžně peskuje lidi za to, že nepoužili špaletová okna, si tento projekt nechala měnit před očima bez účinnější reakce. Stejně tak role stavebního úřadu, který má u staveb posuzovat mimo jiné i soulad s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, byla v tomto případě naplněna spíše rutinérsky.

3) Politické vedení města: Politici mají do jisté míry pravdu, když budou tvrdit, že posouzení detailního řešení stavby je záležitostí státní správy, do které nemohou zasahovat. Tak je skutečně postaven v ČR systém veřejné správy. Tak jednoduché to ovšem není. Primátor má ze zákona o obcích odpovědnost za chod magistrátu, a to i při výkonu státní správy. Nemůže stavební úřad instruovat v jednotlivých řízeních, ale bezpochyby spadá do jeho odpovědnosti to, zda se na městě zřídí funkce hlavního architekta. Je třeba vidět, že na stavebním úřadě – a v tom není Jablonec výjimkou – pracují pouze technici. Jejich schopnost vnímat širší architektonické souvislosti je omezená.

V konkrétní poloze by měla být role politického vedení při realizaci takto strategického záměru mnohem aktivnější. Už na začátku mělo město požadovat pevnější smluvní zakotvení výsledné podoby záměru. Zjevně účelové změny projektu, které z rozzářené a prosklené stavby udělaly betonový bunkr, jsou v případě Centralu skutečně za hranou. Případné změny projektu měly být projednávány mnohem transparentněji, nikoliv pouze za dveřmi stavebního úřadu, město také mohlo ze své pozice aktivně záměr připomínkovat.

Jablonec nad Nisou ještě v budoucnu jistě čekají významné stavební projekty. Může to být třeba dlouho diskutovaná dostavba Horního náměstí, nebo nyní aktuální autobusové nádraží. Zkušenost ze stavby nové Jabloně by tak neměla být zapomenuta.