Vedení města plánuje vyhlásit Liebiegovo městečko městskou památkovou zónou. Jde mu o záchranu unikátní městské čtvrti s neopakovatelným geniem loci a silnou historickou výpovědní hodnotou.
Současná městská památková zóna zahrnuje zejména oblast centra města a okolí Masarykovy ulice. Liebiegovo městečko by mělo tvořit další samostatnou vymezenou zónu, která by byla pod dohledem památkářů. Památkovou zónu vyhlašuje Ministerstvo kultury a jedná se o proces, který může trvat i několik let.
Radnice a památkáři se snaží lokalitu zachránit
Památkářům se nelíbí necitlivé úpravy na některých domech, ať už jde o zateplení a znehodnocení fasády, nahrazování střešních pálených tašek nebo třeba o odstraňování typických dřevěných okenic.
Stále nedoceněné Liebiegovo městečko, postavené jako zázemí textilní továrny Johann Liebieg & Co., pozdější Textilany, představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejhodnotnějších souborů tohoto typu na našem území. „Tato zcela unikátní lokalita zahradního města patří bezesporu k tomu nejcennějšímu, co v Liberci máme. Jedná se spíše o nedopatření, že tato oblast už dávno není památkovou zónou,“ doplňuje Petr Freiwillig z Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci.
V minulosti se o prohlášení Liebiegova městečka hovořilo vícekrát, ale většinou zůstalo jen u slov. Současné vedení chce proto situaci spolu s památkáři změnit. Vedení radnice chce i motivovat majitele domů, aby rekonstrukci svého majetku postupovali citlivě a zůstávalo tak zachováno historické dědictví místa.
„Liebigovo městečko je historický unikát, který si zaslouží větší ochranu. Součástí snahy o jeho záchranu by nemělo být ale jen vyhlášení městské památkové zóny, ale také nový dotační fond, který by podpořil jeho zachování v původním stylu. Některé opravy a rekonstrukce zde v posledních letech nebyly provedeny zrovna citlivě. Věřím, že tento návrh podpoří i většina zastupitelů,“ říká náměstek primátora pro ekonomiku, strategický rozvoj a dotace Jan Korytář.
„Liebiegovo městečko“
Kolonie tvořila svým způsobem „město ve městě“ s komunikační vazbou na továrnu. Jak bylo u řady tehdejších zahradních měst zvykem, byla do určité míry soběstačná. S budováním začala firma ještě před první světovou válkou. Upustila od zamýšlené stavby velkých činžovních domů a rozhodla se pro menší rodinné domy. Valná většina bytů již disponovala samostatnou kuchyní a alespoň dvěma obytnými místnostmi, přičemž samozřejmostí byla rovněž toaleta.
Dobová pohlednice z počátku 19. století, tehdejší Theodorovo náměstí, pojmenované po Theodoru Liebiegovi, jednomu z představitelů textilní dynastie
Jedná se o komplex budov, postavených jako zázemí textilní továrny Johann Liebieg & Co., pozdější Textilany, představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejhodnotnějších souborů tohoto typu na našem území, který lze bez obav zařadit po bok Kotěrových realizací v Lounech či Zlíně. Podobná městečka lze najít i v dalších místech působení Liebiegů, například ve Velkých Hamrech u Tanvaldu nebo dokonce v Rumunsku, kam Liebiegové expandovali kvůli nerostným surovinám pro své impérium.
Koncepce kolonie vychází z teoretických zásad hnutí zahradních měst, myšlenek Hermana Muthesia a urbanistických zásad Camilla Sitteho. Příznačná je pro ni invenční koexistence historizujících prvků a secese v malebných romantizujících celcích, odrážejících tehdejší nacionální akcent. Kolonii však nelze chápat pouze jako běžný dobový sociální projekt, ale především jako reprezentativní podnik, kterým Liebiegové navenek demonstrovali své bohatství a postavení.
Vybudována byla v několika etapách. Na nejstarší fázi ze 2. poloviny 19. století (bývalý dělnický dům ve Svatoplukově ulici spolu s přilehlými neorománskými budovami Vincentina a kostela sv. Vincence z Paoli) navázala v letech 1907–10 secesní etapa, kdy podle návrhů libereckého architekta Ernsta Schäfera byly postaveny čtyři domy na severní straně Gollovy ulice a jesle v Mlýnské ulici. Třetí a nejvýznamnější etapa výstavby, která sídlišti vtiskla jeho neopakovatelný vzhled, probíhala v letech 1911–14 podle plánů Jakoba Schmeissnera, který je také autorem celkové koncepce sídliště. Několik vil pro vysoce postavené zaměstnance firmy s vyšším standardem bydlení (čp. 436–IV, 445–IV a 446–IV) bylo vybudováno v Klicperově ulici podle návrhů Oskara Rösslera.
Po skončení první světové války pokračovala opět pod Schmeissnerovým vedením čtvrtá etapa, která vykazuje oproti předválečným fázím snahu po zjednodušení fasád a jistou úspornost ve výrazu, pořád je ale čitelný historizující akcent a v urbanistické skladbě si kolonie zachovává vysokou úroveň etapy předchozí.
Ve formálním řešení domů Schmeissner záměrně upustil od typizace, charakteristické pro většinu soudobých kolonií a vytvořil luxusní rezidenční čtvrť, stylově se pohybující na pomezí doznívající secese a nastupující moderny. Díky tomu Liebiegovo městečko dodnes poskytuje svým obyvatelům i přes záměrný jednotný výtvarný výraz pocit individuálního bydlení, na rozdíl např. od Baťovských kolonií ve Zlíně.
Pohled na část Liebiegova městečka z půlky 20. století
Liebiegové byl významný továrnický rod, který do Liberce přišel z Broumova v 19. století. Zaváděním moderní průmyslové výroby anglického typu se rychle stali největším textilním podnikem a zásadním způsobem formovali vzhled i dějiny města. Patřili i k významným mecenášům.
Na druhou stranu byli velice často kritizování pro kruté podmínky ve svých továrnách, a to nejen z dělnických pozic, ale například i ve vídeňském parlamentu byli dáváni za příklad nejhorších vykořisťovatelů a těch, kdo zneužívají lidské práce. Bohatli především na státních a válečných zakázkách.
Jejich ekonomická síla šla ruku v ruce s politickou, kde z původního liberalismu v polovině 19. století skončili jako vášniví němečtí nacionalisté a ve 30. letech století dvacátého patřili mezi nejvýznamnější podporovatele sudetoněmeckého henleinovského hnutí a nacistické hitlerovské politiky.
