Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na pátém nástupišti státních drah, z kterého se odjakživa odjíždělo směr Hrádek nad Nisou – Varnsdorf.
Já do vlaku nastupoval v Machníně. V první zastávce před Libercem, nebo, chcete-li za Libercem. V té další mě táta už neudržel. Musel jsem k oknu. Machnín hrad – zastávka na úbočí hradu Hamrštejna, na umělém náspu, po kterém vlak jezdil už sto let stále ve stejném rytmu. Aspoň to mi potvrdil jízdní řád Saské dráhy pro rok 1912-3, která tenhle podnik financovala.
Klečím na sedadle, okno stažené, abych nic nepřehlédl. Pár chlapů vystoupilo, pár nastoupilo. Dole pod hradem, na úrovni řeky Nisy stojí jediná tepelná – uhelná elektrárna v libereckém okrese, skrytá pod kopci strusky z vypáleného uhlí, v zeleni, která se rozbujela záhy po uzavření elektrárny. V příštích letech celé okolí připodobní zámku Šípkové Růženky.
Vlak se pomalu rozjíždí, odfukuje. Parní lokomotiva rozsévá do širokého okolí miliony jisker, které si razí cestu do všech stran. „Au! To pálí!“ držím si dlaní oko, kam mi cosi vlétlo a pálí to jako čert. Táta se jenom směje“ Vyber si, buď ti do oka vlétlo rozžhavený uhlí, struska z komína elektrárny, nebo uhlík z komína naší lokomotivy.“ A já na to: „Tati, a který pálí míň?“
Legraci já a táta známe, však maminka si z toho nejdřív dělala starosti. Když poznala tátu lépe a mě taky, přestala se strachovat a pustila nás v podstatě kamkoli, kdykoli jsme si usmysleli. A že to bylo krásné cestování. Ponisí – dolní tok sudetské řeky je nekončící tok všech řek od Boubína po deltu Dunaje vtékající do Černého moře. Tak nějak opravdu vypadá naše Nisa očima desetiletého kluka. To byla doba, doba dnešku tak vzdálená.
Psal se rok 1957. Po Liberci a Jablonci se proháněly „stoleté“ tramvaje. Parní lokomotivy nahrazovaly dnešní tiráky, neboť v té době ještě o nich nebylo ani slechu ani vidu. Žádné teplárny a spalovny, tisíce komínů, žádné ulice 1.třídy tak, jak je známe dnes, téměř žádná televize. Proto jsme tolik četli verneovky, otevírali okna vlaků, nechali ssebou třískat v tramvajích ze strany na stranu. Milovali jsme Zemanovy filmy a později četli Lema a Clarka.
Byla to doba tápání ve tmě. Skutečné kosmické cesty měly teprve přijít a přišly. Počítače, mobilní telefony, internet. Žádné uhelné tepelné elektrárny, žádná pára. Cestujeme za okny, která se už nedají otevřít. Poznáváme svět kolem nás už jinak. Co s tím naděláme. Už asi nic. Je čas, který zkrátil cestu za poznáním.
Egon Wiener
