Když jsem se nedávno přiznal k depresím, někteří lidé mě varovali, že to může znamenat konec mojí politické kariéry. Nemyslel jsem si to a nemyslím si to ani poté, co jsem to udělal. Věřím, že lidé věří otevřeným politikům, kteří s nimi hrají férovou hru. Krok, který se chystám udělat nyní, je ovšem nebezpečnější, neboť narazí na ještě větší předsudky a hluboce zakořeněné hodnoty a výchovné postupy. Chci se zastat kluků z pasťáku, nové ředitelky a naopak poukázat na určitou falešnost a společenskou nebezpečnost jednání oblíbeného starosty.  

I když to nebude populární, stavím se na stranu ombudsmanky, ministryně školství i nové ředitelky nápravného ústavu pro mládež v Chrastavě. Vede mě k tomu vzrůstající vlna agresivity a nepochopení, která se vzedmula poté, co kontrola poukázala na některé nevhodné metody používané vůči klukům, kteří zde jsou na nedobrovolném pobytu. A chci poprosit, aby se čtenáři pokusili pochopit, co se snažím s rozmyslem a chladnou hlavou dělit.

Do čela odporu proti změnám v ústavu se postavil známý chrastavský starosta Canov. A hned ví jako mnozí jíní, že na ty kluky musí platit v první řadě tvrdost a přísnost. Jsou to přece kriminálníci…nebo vrazi, tedy skoro vrazi, v každém případě něco, na co si „slušný člověk“ musí dát pozor.

Starosta Canov, který má můj respekt za některé své boje s úřednickými nesmysly, ale i díky tomuto svému postoji u mě hodně klesl. Proč? Protože často mluví, jen když mu to přinese body a mlčí, když se to nehodí. Jeho kolega hejtman je obviněný policií z korupce a klidně dál zůstává v úřadě. To nevadí. Druhý jeho kolega lítá s Peltou na fotbal a nechá si to ještě zaplatit. Ani to ale nevadí.  O tom, že by se někdy vyjádřil negativně ke šméčkům místní ODS, které byl kdysi členem, ani nemluvě…

A tento starosta Canov klidně s rozhořčeným výrazem žádá odvolání ředitelky ústavu, za to, že nechala jednoho z problematických chovanců jet domů a snaží se změnit ústav, kde za předchozího vedení byla i přes velmi přísný režim nejvyšší útěkovost jeho chovanců v ČR.

Je tady někdo, kdo si myslí, že výchova těch kluků v ústavu založená na jejich trestání tím, že jim byl zakazován kontakt s rodiči, nemohli si přidávat jídlo nebo si vybrat typ účesu, k něčemu povede? Já mám zkušenost, že toto jednání s dospělými i s dětmi vede buď k tomu, že je zlomíte, nebo v nich probudíte vzdor. Ani jedno ale k ničemu kloudnému nevede.

Je to tak těžké pochopit, že žádné dítě se nerodí s tím, že z něj bude kriminálník, násilník či narkoman? Je tak těžké si uvědomit, že tito kluci pocházejí většinou z hodně problematických až rozvrácených rodin, rodiče bývají závislí na drogách či alkoholu, v rodinách se vyskytuje domácí násilí, děti při svém vývoji nedostanou to základní, co potřebuje každý člověk – lásku, pochopení, podporu, porozumění.

Je tak těžké pochopit, že tito mladí lidé jsou tak poškození svou vlastní rodinou, že pro ně není vůbec jednoduché chovat se „normálně“? A že pro mnohé z nich nikoliv další tresty a represe, ale naopak pozornost, důvěra či zájem, pocit, že se k nim někdo chová s respektem a zájmem mohou vést k tomu, že se mohou vydat na lepší životní cestu než tu, která skončí za pár let ve skutečném kriminále? Ano, je to cesta složitější, s mnoha riziky, ale také podle mě jediná cesta vedoucí z bludného kruhu.

Četl jsem si internetové diskuse u článku na idnes, který píše o Canovově požadavku na odvolání nové ředitelky. Ta diskuse se stala stokou plnou nenávisti, strachu, nepochopení a odsuzování.

Ano, pokud je někdo tak narušenou osobností, že může být vysoce nebezpečný svému okolí, musí se společnost umět bránit. Ale jen represe k ničemu nevede. Bohužel, v přístupu k sociálně slabším, méně úspěšným, Romům či uprchlíkům je naše společnost plná předsudků a strachu. Je to klasický postup, jak vytěsnit svůj vlastní problém tím, že si najdu někoho, kdo je na tom ještě hůř než já a na tom si procvičím svaly nebo zchladím žáhu.

Já osobně vidím jako zásadní nebezpečí volání po tvrdosti a plošné odsuzování kohokoliv, ať už se jedná o tyto kluky, Romy, uprchlíky, komunisty, Židy nebo sudetské Němce. Řešení naopak vidím ve schopnosti vidět osobní příběh každého člověka, ve schopnosti pochopit, že někteří z nás se narodili do lepších, jiní do horších a někteří do hrozných podmínek. Že jsme obdařeni různou mírou inteligence, sociální vnímavosti a empatie. A v pochopení toho, že i když je odsouzení někoho jednou z nejjednodušších věcí na světě a skoro všichni to denně děláme, k ničemu to vlastně nevede.

Jan Korytář