Koupil jsem si v polské ,,Bedrunce“ půl tašky limonád. Ještě víc, než cena mě zlákal obal. Vkusné, praktické, lehké plastové obaly. Obsah chutnější, nad očekávání opravdu dobrý. Cena poloviční té naší. Mám rád naše bratry Poláky. Jsou hrdí a o státních svátcích vyvěšují prapory. V Anglii a i jinde ve světě ukázali, co umí polští instalatéři, lékaři, jak dobře se prodávají polské výrobky.
Zpět k obalům z tzv. PVC. Je mi tolik, že pamatuji začátky tohoto průmyslu v Čechách. U nás doma to začalo kousek za branami města Liberce ve Stráži nad Nisou. Co všechno tehdy ,,uteklo“ do odpadu, co všechno Nisa odnesla na dolní tok, na břehy přilehlých vesnic a městeček. My kluci z těchto níže položených míst s údivem zírali na hmotu přinášenou k nám řekou, na torza zajímavých věcí, co jsme museli mít.
Důsledným pátráním proti toku řeky jsme došli až ke zdem a odpadním rourám „Plastimatu“ ve Stráži nad Nisou. Tam, u zdroje a se vším, co do odpadu opravdu patřilo, jsme si pošušňávali nad tím, kdo a co přinese domů. Hrneček bez ucha, půl hřebene, cosi, co doma dodělám, až to pořádně umeju a přestane to smrdět bůhví čím… A všechno z něčeho, co neznáme, nějaká umělá hmota.
A pak přišel skutečný plastový boom. Výroba ze Stráže nad Nisou se stěhovala do zóny klidu a pokoje tam, kde dnes stojí už mnohokrát od té doby přejmenovaný Plastimat, národní podnik. První plastové lahve na mléko, na sirupy, taškové ty mřížkované, spíš nákupní košíky, hrnky, hrnečky, sklenice už ne ze skla, přepravky, hračky, tácy, tácky, komponenty, sám nevím co všechno opouštělo brány závodu.
Plast nás všechny dostal. Byl lehký, nerozbitný, slušivý a bral se dobře do ruky. Spousta věcí do aut, uplatnil se ve stavebnictví, v medicíně, v kuchyni. Nejlíp s ním na světě umí pracovat Číňani. U nich je všechno plastové, co si člověk oblíbí a vezme do ruky z tvrzeného plastu. Toho, co kdysi bralo rozum mně, Jardovi Kalenskému, Rudovi Reichlovi i Petrovi Mrázků a určitě i jiným klukům z téhle oblasti.
Od té doby uteklo v řece Nise mnoho vody a změnil se i výrobní program starého dobrého Plastimatu v Liberci i v dalších městech republiky, kde měl své závody. Uběhlo pár desítek let a mikrotenové sáčky, boty, spousta toho, co si dáváme na talíř a chutná nám, má základ v něčem, co nechci ani raději vědět. Hlavně že chutná a může být i z granulí….
A je to pár chvil, drobná časová epizoda. Jedna generace, která může říct: Pamatuji si, když tohle všechno bylo v plenkách a já byl ještě kluk a kousek od nás jsme v továrním odpadu hledali a nacházeli – poklady – věci z plastů.
Ať i naše děti hledají a nalézají to, co jim udělá radost, něco, co bytostně patří k věku, byť to bylo z odpadu a jiní by křičeli: Smrdí, smrdí… Je úžasné vidět věci očima, které je krášlí, očišťují věci od bláta. I v tom je smysl života. Žít a nechat žít.
Egon Wiener
