V České Lípě spustili monitorovací systém, jehož kamery prý mají takovou rozlišovací schopnost, jakou disponují poloprofesionální zrcadlovky Canon. Třiadvacet kamer nahradilo původních dvacet jedna a lze-li věřit tomu, co se o nich říká, dokáží přečíst obálku knihy, kterou drží sledovaný zločinec v ruce. Je to podobné zařízení, které jsem zaregistroval před několika měsíci v televizi. Jedna z pražských radnic se chlubila podobným aparátem. Jeho kvality dokumentovala na dvě stě metrů vzdáleném figurantovi, který si ukládal do peněženky několik stokorun a operátor u obrazovky monitoru dokázal určit, kolik jich bylo.
Tehdy mě zamrazilo poprvé.
Kamery a celý šmírovací systém v České Lípě, a pravděpodobně i jinde, neumí jen spočítat, kolik si strkáte do kapsy peněz, ale poznají, že řidič vjede do jednosměrky z opačné strany, nebo špatně parkuje. V ten okamžik probudí kamera písknutím klimbajícího operátora, upozorní ho na přestupek a on tam pošle hlídku, aby narušitele zpacifikovala. Nejen to, umí údajně pohlídat i dobu parkování, navíc perfektně vidí ve dne i v noci.
Českolipští strážníci i vedení radnice se raduje, neboť se už nestane, že jim bude po městě pobíhat nahý muž a oni o tom nebudou vědět. Jak už se stalo. Pobíhat „ohne Textil“ se po městě nemá, samozřejmě, ale co by třeba za to některé vdovy daly, aby po letech půstu něco podobného zažily a viděly?
Dosti nejapných žertů. Situace je spíž chmurná, neb nápadně připomíná Orwellův Román 1984 a jeho Velkého bratra. Knihu nám komunisti tajili a zakazovali, ale když jsem si ji nedávno znovu přečetl, musel jsem se smíšenými pocity přiznat, že není jen o komunistické zvůli, jak jsem si kdysi myslel po přečtení samizdatu na průklepáku. (To je milé děti takový slabý papír, kterých se při množení zakázané literatury vešlo kdysi do mechanického psacího stroje deset. Pro vaši představu, je to podobný papír, do jakého si dnes balíte jointy.)
Při nedávném čtení jsem v některých pasážích poznával dnešní pseudodemokracii jako vyšitou. Ať už se to týkalo newspeaku, nebo hesla Válka je mír, jenž dnes rezonuje zvlášť silně.
Musím přiznat, že radost českolipských, ani jiných, strážníků a radnic, kde tento systém s velkou slávou zavádějí, nesdílím. Ne, proto, že bych běhal po městě nahý, či vykrádal auta, špatně parkoval, močil v noci do kádí s vánočními kapry, nebo se dopouštěl vyvěšování trenýrek. Jde mi o princip. Stejně se mi nelíbí, že nám nad hlavami létá tisíce amerických a stovky ruských špionážních družit, které také umějí přečíst kolik stokorun, si strkáme do portmonky.
Vím, že když nesouhlasím, že když se mi to nelíbí, že když nesdílím nadšení pro šmírování, je mi platné jako sáňky v létě. Nejen to, nic s tím neudělám. Jedna věc mi ale vrtá hlavou. Copak jsem sám, koho to trápí? Jak to, že nikdo neprotestuje, když jsou u nás všemožné protesty na denním pořádku? Nikomu fakt nevadí, že nás někdo sleduje čtyřiadvacet hodin denně?
Nejen to. Neměli by být strážníci, místo toho, aby se jim dělal na zadku mozol, spíš v ulicích? Povídat si s lidmi, zdravit je? Když člověk náhodou potká v Liberci živou hlídku městské policie, tak si mezi sebou strážníci většinou zaujatě povídají, aniž by někdo z nich zvedl zrak od chodníku. Jakoby se styděli podívat lidem do očí.
Kamery jsou podle mě jen další nástroj k tomu, čemu jsme na vojně říkali buzerace. Pokuty, špatné parkování, honění exhibicionistů, to všechno budou možná umět, ale jen těžko pomohou babičce do autobusu, nebo napomenou desetileté kluky, kteří kouří za bukem. A lepší to nebude. Potkat hlídku strážníků už nebude jako trefit ve Sportce čtvrtou, ale hned jackpot.
To však není konec. Minulý týden se objevila v médiích zpráva, že na univerzitě ve východní Anglii v britském Norwichi vyvinuli novou revoluční technologii, která umí pomocí bezpečnostních kamer odezírat ze rtů, o čem se lidé na ulicích baví.
To už je panečku jiná káva. Hned mě také napadlo, jak systém ještě zdokonalit. Stačilo by přimontovat ke kamerám pušku, a kdyby někdo parkoval na chodníku, nebo blbě na ulici kecal, okamžitě bych ho z velína zastřelil.