Ještě, že v tom mém Machníně je zřícenina středověkého hradu Hamrštejn. Bylo kam chodit a o čem přemýšlet. Okna. Byla tam původně okna podobná dnešním, zasklená, nebo jak jsem pochytil v hodinách dějepisu z jakýchsi rybích měchuřin… Ale to hlavní, kam chodili všichni na WC a jak, kde a v čem se myli? Nebylo se koho zeptat. Ve škole?

Ne, už tak se mi spolužáci smáli, že se pořád hlásím. Táty? Toho zrovna pustili z nápravného zařízení a teď to vypadalo, že ho jako nejlepšího soustružníka v Totexu Chrastava pošlou na týden na rekreaci do Vysokých Tater. Jeho ne. Maminka byla z okolí Prahy, tudíž si připadala trochu na víc, ale z mých otázek nevěděla nic.

Zapojil jsem tedy pana Kurku, knihovníka, který mi přinesl ke stolečku v místní knihovně hromadu knih. Ani po týdnu intenzivní četby nebylo jasno. Sem tam zmínka o výklenku na zdi věže, paláce, kde se dalo usednout, a pod zadnicí zela díra do hradního příkopu, kterou se prý i vraždilo v Praze ve sporu o trůn. Kdo čekal ránu odshora dolů, pletl by se. Kopí mířilo do útrob Přemyslovce zespodu. Fajn rodina…

Kam si chodili ulevit zaměstnanci hradu nevím dosud. Asi tam, kam chodí dneska bezdomovci – na nádraží, do parku, očůrávají rohy. Hloupé je, že už tu všechno jednou, dvakrát bylo – Čína, Egypt, Řím včetně toaletního papíru, který jaksi zmizel a vrátil se do Evropy v sympatických roličkách v roce 1880. Indové jej neznají dosud, oblíbený kulatý kámen už taky neslouží všem. Tohle všechno bych v buši přežil a povznesl se nad problém. Průšvih by byl s mytím lidí, co se rovněž nekoupou.

Tohle mnou cloumalo opravdu hodně dlouho. Fakt si nedovedu představit „Osnabrik“, kdy pánové, vzrušeni možností skončit třicetiletou válku, jednají už nějaký ten pátek. Čisté prádlo nemají, koupou si snad jenom dlaně v růžové vodě, kterou potom sluhové vypijí. Nebo krásná Josefin. Miluje Bonaparta a přitom jí z výstřihu vykukuje pár zabydlených blech a z paruky vši. Vana snad i v domě jedna byla, ale málokdo ji používal na mytí těla. Prý jednou v roce a ne všichni a všude.

Francie byla přeci jen výjimkou, ale posádka na Hamrštejnu na tom byla hůř, i když Lužická Nisa byla poblíž. V listopadu roku 1428 se část vesničanů z Machnína blíže Hamrštejnu v řece topila, zatím co druhá se upalovala v místních stodolách. Nevím, kam bych se postavil do řady. U obojího je pravdou, že čeho je moc, toho je příliš. Mytí jenom zřídka, smrad z parfémů, pudru a zpocené kůže byl všudypřítomný a omračující. K tomu zmoklá kůže, chlupy zvířat, staršího jídla… No, idylka to pro nos nebyla. A kolem hradu tlelo opadané listí – v tom se nic nezměnilo.

Na vsi té doby taky nebylo líp. Stavení byla o dvou místnostech. V té jedné se dělo vše, co bychom měli znát z našich 3-4 pokojových bytů, v té druhé, to byla biospalovna, výrobna tepla, ubytovna těch úplně nejchudších – kravičky, kozy, případně koně, slepice, husy, kačeny. Tehdejší model bydlení se praktikoval s některými drobnými úpravami nejméně 200 let. V těchto prostých podmínkách se narodili buditelé našeho národa a je třeba říct, že i jednoduchost šla našim obrozencům k duhu. Nemarodili, družili se, doma i v rámci říše se osvědčili. Vedli si skvěle jako vychovatelé, ředitelé divadel, galerií, muzeí, hudebních škol, jako universitní profesoři.

Často beze skel v oknech, jako na hradě Hamrštejnu, ve smradu jako v Cařihradu, v oblečení, které si nesundali celou zimu – tak vyrostli ke slávě boží i naši dědové. Nebude podstatné, kam chodili a čím si utírali pozadí. Jsme jejich děti, a tudíž mluvíme o našich nám blízkých vzdálených předchůdcích. Svět není a nebude o splachovacím WC a růžovém toaletním papíru. Svět je a bude o zrcadle, které věrně ukazuje naši tvář, naše obličeje..

Egon Wiener