Koho nebolí koleno, kyčel, záda, ať zvedne ruku. Nikdo? Žuch. To jenom náš pes Vilínek s sebou žuchnul celým tělem o zem a tlapošky – tlapičky zvedl ke stropu, protože otázce dobře nerozuměl. Ano, i jeho bolí kyčel. Dnes snad nenajdete člověka, a zdá se, že i psa, který by se k nám nepřidal.
Řekl bych, že prášků na klouby se dnes prodá víc, než všech ostatních léků dohromady. V polovině minulého století, a to řada z nás ještě pamatuje, jsme byli nemocní jinak, než jak se marodí dnes. Rozhodně jsme nejezdili se vším k odborníkovi, na rentgen…
My z vesnice jsme měli ještě na vsi zdravotníka, povoláním truhláře – staropenzistu, který bez nároku na peníze, šil, dezinfikoval a opravdu léčil. Outlocitná matka po tom, co mě kousl sousedovic vlčák, mě bez rozpaků poslala o pár domů, do jiné ulice k panu Matoušovi, aby mi to ošetřil. Říkalo se, že vše dezinfikuje tím, že to poleje čůráním, ale to si žel už v tomto případě nepamatuji. Bylo mi šest let a rozhodně jsem se nedržel máminy sukně.
K Matoušovi jsme chodili všichni – chlapi s řeznými ranami, maminky se spáleninami, my kluci, když nás něco kouslo, nebo s vyvrknutými kotníky. Do vsi jezdil i doktor, v našem případě i doktor, co měl zakázanou Prahu, doktor ,,kolaborant“, který dříve léčil hlavu protektorátu. Zrovna ten měl v našem Matoušovi, truhláři a zdravotníku Červeného kříže mocnou konkurenci.
V bývalé mlékárně, v levé straně obecního domu v přízemí, byla místnost ‚Červeného kříže. Mě v ní uchvátila taková ta festovní nosítka s kabinkou nad hlavou ještě z Rakouska-Uherska. Shodou náhod, mě později, v základní vojenské službě vycvičili do funkce nosiče raněných. A bylo mi pokaždé milou vzpomínkou nechat si zdát, s čím se dřeli moji předchůdci v zákopech.
Zdravotnictví v mých dětských letech dosáhlo na rentgen a na sádru na předloktí. Ale se spálou se frčelo na týden do infekčního oddělení nemocnice. Lidem pomáhala i četba knih o léčení v hrůzostrašidelných obrazech v německé i české mutaci – rozkládací obrázky mužů a žen, obrázky přenosných chorob… Jistě taky vzpomínáte. Na hrůzy se nezapomíná.
Vůbec mě nepřekvapuje, že liberecká nemocnice je dnes největší zaměstnavatel v této oblasti. Koho něco dnes nebolí? Dostala se mi do ruky informační brožurka o Liberci z podzimu roku 1945. Jsou v ní uvedeny údaje o počtu lékařů. Čtyři doktoři, z toho tři, co měli to štěstí a přežili holokaust. Lidé dnes víc marodí.
Přes 5 tisíc zaměstnanců se stará o naše nemocné. A to spousta nemocných k lékaři nechodí a léčí se sama, za pomoci léčitelů, homeopatik, vlastních zkušeností. Umíráme nemocní, dřív to bylo věkem. Dnes, po jídle plném chemie, separátů a náhražek. Být nemocný, znamenalo dříve léčit se ležením, pocením, pitím čaje, zábaly, kloktáním, atd. Dnes pan doktor má těch nemocných tolik, že nemít před sebou naši kartu, tak neví, s kým mluví. Dochází k odosobnění vztahu lékař – pacient.
Svět se pořádně změnil a ve zdravotnictví asi opravdu nejvíc. Řadě pacientů to aspoň tak připadá. My, co zažili šampusky a čůrání do nich na společných WC, doktora, co bral vajíčka, slepice i obrazy, který jezdil rok, co rok v nové škodovce stejné barvy, aby nepopudil sousedy, že má zas nové auto. Nedráždil sousedy. Svět i vše kolem se mění. Změnili jsme se i my.
Ještě k tomu Matoušovi. Za války se psal Mathous a už i tenkrát byl obecním zdravotníkem. Po válce, snad i díky česky znějícímu příjmení, a že byl zdravotníkem, mohl v Čechách zůstat.
A závěrem? Buďme zdrávi, je to levnější, než marodit, to mi věřte. Kolena, cukrovka, vysoký tlak… Aspoň, že jedlá soda nás vyjde relativně levně…
Egon Wiener