Stalo se vám někdy, že se vás někdo snažil napálit nebo se mu to snad i přes vaši poměrně velikou ostražitost dokonce povedlo? Dnes je to totiž díky poněkud zdivočelé demokracii u nás velmi jednoduché, podobnými lákavými a nadějnými nabídkami se to všude jen hemží.  Pokusím se s vámi podělit o svůj příběh s „nákupem“ masážního přístroje. Nabízím ho zde jako další varování, jakých jsem i já zaznamenala nepočítaně a domnívala jsem se, že jsem natolik opatrná a natolik svéprávná, že se snad nikomu nepovede mě takhle doběhnout.

Jenže léta přibývají a tentokrát moje ostražitost bohužel soupeřila se slušností, což se nám – seniorům – stává dost často, protože jsme byli vychováni jinou dobou. Někdo se toho ale, věřte mi, neštítí mistrně využít.

Co se tedy přihodilo: Cestou z centra jsem se tehdy zastavila pro pár věcí v supermarketu, který mám při cestě k domovu. Po zaplacení jsem zaznamenala, že místo, kde si nákup zpravidla ukládám, je obsazeno nějakými křesly… Než jsem se stačila poohlédnout po jiném místě, přistoupil ke mně mladík s „poukázkou“, která mě jakožto důchodkyni opravňovala nechat se zde zdarma přes oblečení namasírovat jejich masážním přístrojem. Proč ne?

Bylo dopoledne, měla jsem ještě chvilku času a dalšími dvěma velice přívětivými mladíky – tzv.“kravaťáky“ – jsem byla ujištěna, že mě zdrží jen 4 minuty, a tak jsem svolila. Jeden z těchto dvou, v té chvíli velice vlídný, se dal se mnou do nezávazného hovoru, během něhož začal poznenáhlu (jak jsem ostatně tak trochu předpokládala), jejich přístroj nabízet ke koupi. A to za „pouhých“ 10 000 Kč. Protože jsme si již spolu stačili vyjasnit, že „skutečně jsem důchodkyně“, jen jsem se nad jeho nabídkou usmála a podotkla, že jako taková si tento luxus skutečně nemohu dovolit. Ihned se vytasil s nabídkou, zda bych si tedy nechtěla zalosovat o slevu… A já – snad pro dobrou vůli – jsem svolila. Jen jsem byla překvapená, že losování je tak složitě vyhodnotitelné…

Během listování ve velice hodnověrně vypadajícím vyhodnocovacím klíči mě ten milý mladík zaměstnával pesimistickými vyhlídkami na malou výhru. Prý se na něj nesmím zlobit, když vyhraju třeba jen deset korun… Tím jsem zřejmě pozbyla své dosavadní ostražitosti – probudil ve mně chuť vyhrát, což se mi vzápětí – světe div se! – i podařilo. A hned celých 5 000 !!  Jenže já jsem nemínila dát ani zbylých pět tisíc a hned, když jsem se dostala ke slovu (strhla se totiž smršť gratulací, kdy mě oba mladíci obcházeli jako apoštolové na orloji a každý z nich mi 3x hlasitě gratuloval, vyslechla jsem si z jejich mobilu dokonce i gratulaci jejich šéfa…), jsem jim to taky řekla. V tu chvíli začal jeden druhého hlasitě pobízet, ať si mě vyfotí, že odmítám takovou výhru – a já stále seděla na tom jejich křesílku a masáž pokračovala. A to doslova. Protože mi celé to divadlo na veřejnosti bylo krajně nepříjemné.

V té chvíli jsem ovšem zcela podle jejich nekalého scénáře začala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí nekoupit a začala se zabývat myšlenkou na dárek dceři k nadcházejícím narozeninám – a to byla má největší chyba. Protože mladíci hned zaznamenali moje zaváhání a začali mě tlačit do časové tísně. Hned se začali zajímat, dokdy bych mohla svou koupi uskutečnit, lhali, že oni jsou tam jen do 15 h., a já slíbila, že to tedy koupím a že to stihnu… A to dokonce do 13 h., což si hned zapsali jako pro mne závazné. Protože si „potřebovali ověřit, že jsem skutečně důchodkyně“, poskytla jsem jim dokonce i svůj občanský průkaz (!).

Jeden z nich zběžně přelétl očima jméno a adresu a k mé úlevě mi občanku hned vrátil. Vyžádal si ode mne malou zálohu, čímž ještě více oslabil mou ostražitost. Dala jsem v sázku 200 Kč a doufala, že se tím ze svého „závazku“ mohu vysmeknout. Poté mě vyzval, ať mu tady podepíšu, že skutečně přijdu, a já ani nevytáhla brýle – a svůj podpis jsem mu velice neuváženě poskytla! Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy mi dával do ruky kopii listiny, kterou jsem právě podepsala… Do té chvíle totiž nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k něčemu závažnému…

 Se smíšenými pocity jsem se ubírala k domovu a postupně se začala rozpomínat na výdaje, které mě v následujících dnech čekají… A docela realisticky si představovala, kterak by se na tuto koupi tvářil manžel. Až doma jsem si onu listinu pořádně přečetla a zjistila, že je to kupní smlouva a na její zadní straně ke své hrůze zjistila, že jsem svým podpisem nejen stvrdila neexistující poučení o všech okolnostech nákupu, ale hlavně upozornění, že pokud dojde z mé strany k porušení smlouvy, jsem povinna zaplatit smluvní pokutu. A to 20% smluvní ceny!!!

V té chvíli už jsem zcela jasně věděla, že jsem se ocitla v rukou podvodníků, ale ještě jsem se pokusila je obměkčit. Vrátila jsem se a požádala o odstoupení od smlouvy. Ujistili mě, že by potom ony 2 000,-  museli zaplatit ze svého. Na mou žádost mě telefonicky spojili se svou firmou, která bohužel jen potvrdila, co všechno mi hrozí, pokud se budu cukat, a významným poklepáváním na hodinky dávali najevo, že moje lhůta se dramaticky krátí. Blížila se totiž 13. hodina a mně, jak jsem usoudila, nezbylo, než vzít doma své 2 tisíce určené na případnou opravu plynového kotle a pospíchat zaplatit svou pokutu.

Můžete si představit, jak velice bych byla v tu chvíli uvítala radu právníka, ale žádný po ruce nebyl.

Požádala jsem dvě ženy – prodavačky z krámku uvnitř supermarketu, aby byly přítomny předání peněz a pokutu mladíkům zaplatila. Samozřejmě už s pláčem. Několik žen – mezi nimi i paní, která všemu z dalšího křesílka přihlížela (a vůbec to nebyla důchodkyně – přesto se jí dostalo též masáže zdarma) se se mnou pokoušelo obměkčit oba pány a apelovat na jejich slušnost. Ta se však ani v nejmenším už nekonala. Na mou adresu padlo z jejich strany nepočítaně posměšků a dokonce i výhružek policií, pokud jim budeme setrváváním v prostoru mařit výkon jejich „zaměstnání“ (= balamutění dalších důchodců). To se nám dařilo cca hodinu, ale žádného byť jen náznaku ochoty situaci společně vyřešit, jsme nedosáhly, přestože paní, která se mě velice obětavě ujala, opět volala na onu firmu, dokonce i na policii. Tam jí sdělili, že není v jejich kompetenci do takovýchto věcí zasahovat.

 Takže – případ pro psychiatra? Pro zákonodárce? Pro policii? Já jsem zašla na Českou obchodní inspekci, kde jsem podala podnět ke kontrole v příslušném supermarketu. Ve směru vrácení oněch 2 000 Kč však, jak jsem ostatně předpokládala, ani právník ČOI nic nezmohl. Za chyby se platí. Sdělil mi, že takovéto obchody jsou sice u nás zakázané, potíž je však v jejich nesnadné dokazatelnosti.                                 

 Můj syn, když se odpoledne po návratu ze zaměstnání dozvěděl o mé obchodní transakci, do onoho supermarketu zašel a mladíkům dosti zostra doporučil, aby se začali živit poctivě, podivoval se jejich ochotě takhle se „zahazovat“ a nic pořádného se nenaučit. Manžel telefonoval s ředitelem supermarketu, který jim toto umožňuje a důrazně ho nabádal k jejich vykázání z prostor supermarketu. Pan ředitel slíbil, že věc prošetří. Ovšem dva dny na to jsem se dozvěděla od známé, že ti mladíci opět „lapili“ dalšího důchodce na stejném místě. Ten se jistě před očima přihlížejících nerozčiloval nad výhodností svého nákupu masážního přístroje, který právě držel v rukách…

A mne po tom všem přece jen hřeje pomyšlení, že jsem sice svou nebetyčnou naivitou přišla o čtvrtinu svého měsíčního důchodu, ale jednak se za mne postavila vlastní rodina, jak jsem si to snad ani nezasloužila a jednak jsou na světě lidé, kterým není lhostejné, když někdo druhé podvádí. Ostatně – co kdybych byla podepsala, že jim dlužím třeba milion?!

Ještě bych k tomu dodala, že toto se stalo v roce 2011 – tedy ještě v době, kdy společnost nebyla na „šmejdy“ tak vysazená. A taky se mi časem rozleželo to, jak se mě zastávala ta „milá“ paní:  Ona mě mimo své utěšování taky nabádala, abych přístroj zaplatila celý a pak ho dojela na uvedenou adresu do Prahy v zákonem garantované lhůtě vrátit. Naštěstí jsem to neudělala: během následné spolupráce s ČOI-kou se potvrdilo, že adresa firmy, která mě doběhla, je nejspíš smyšlená. O ty dva tisíce jsem skutečně přišla. Onu smlouvu, kterou jsem v domnění, že se jedná o nezávazný příslib následné koupě, podepsala, mohu uchovávat už akorát tak na památku…

Eva Vaníčková