Zatím jen vlakem přes Polsko – zase tak velcí bratři jsme s Poláky nebyli. A bůh ví, jestli východní Němci chtěli. Měli nás plné město i tak. Autem se jezdilo přes Frýdlant v Čechách, do Habartic, kus Polskem do dvojměstí – česky Zhořelec, který rozděluje řeka Nisa, tehdy na méně vyvinutou část Polska, a o východoněmeckou, kam mířili Češi především za nákupy.
Dlouhou dobou to nešlo ani tím vlakem. Ten sice projížděl, ale ani okénko se otevřít nesmělo, natož vystoupit. V sedmdesátých letech se konečně vše dohodlo a vlakem to najednou šlo. Českým vlakem (ČSD) – na rozdíl od současné doby, kdy na trase jezdí německý dopravce. Mimochodem, tak tomu bylo i do konce II. světové války.
Žitava je kouzelné město s atmosférou starého českého města, která je patrná i dnes, téměř na každém kroku… I když tehdy v ulicích byli převážně mladí lidé, město mělo a má i vyhlášenou vysokou školu, na které studovali mnozí Afričané, jejichž dětí bylo v Žitavě vždy plno. Šedesátá a sedmdesátá léta přála spojení odlišných kultur. Maminka, dívka z NDR, otec z Mozambiku, Kuby, nebo Angoly. Doba přála společným akcím SSM a FDJ a polské organizované mládeži. Celé vlaky nás jezdilo na akce plné sportu, moderní hudby a alkoholu do žitavského Weinau parku. Pionýři do okolních pionýrských táborů.
Málo která liberecká fabrika, škola, nebo instituce neměla partnera v Žitavě a okolí. V tom se asi Žitava změnila za posledních 50 let nejvíc. Polovina obyvatel odešla za lepším – emigrovali na západ. Proto vidím město, co zestárlo, město prázdných oken, zahrádek. Město, které dýchá, ale často jen těmi, kteří spěchají na nákupy, velmi často jsme to my a Poláci. Na ulicích už nepotkávám lužické Srby, ženy v černých krojích podobné jeptiškám, které jsme před těmi padesáti lety potkávali i v Liberci. V Žitavě je dnes nahradili emigranti ze Sýrie , Iráku a severní Afriky.
Ve městě je velký komplex starších budov, kde jsem se byl na pozvání podívat a kde jsem se přesvědčil, že neznalost řeči a jiné kulturní zvyky jsou velkým problémem pro obě strany při začlenění těchto běženců do evropské společnosti.
Žitava, město parků, otevřených kostelů, obchodů a krásné okolní přírody (Ojbín a žitavské hory) je dnes otevřené všem, kdo zde chtějí nahradit z části odešlé obyvatele. I proto jsem si se zájmem přečetl, že liberecký zastupitel Mgr. J. Korytář uvažuje o bydlení právě zde. Bylo by to velmi zajímavé a možná, kdyby se pro tuto alternativu klidného bydlení rozhodlo víc Čechů, Žitava by se opět vracela tam, odkud ji z dějin známe – do Čech.
Dnešní spojení Žitavy s ČR je ideální. Nová cesta, žádné hraniční kontroly. Město je pro nás dnes víc, než před lety místem nákupů laciného alkoholu, záclon, drobností pro kutily, salámu, masa a dalších tisíce maličkosti, co byly v NDR a u nás ne. Žitava se prakticky stává jedním z přihraničních měst, kde nás odděluje jen jazyková bariéra, rozdílné důchody a platy. Je i na nás, zda využijeme toho, zda by uprázdněné bydlení bylo i pro nás zajímavé.
Mladí se svou angličtinou se asi uplatní i jinde víc, ale něco jiného mohou namítat úspěšní studenti německého gymnázia v Liberci. Budeme muset škol s výukou němčiny jako hlavního jazyka vedle češtiny mít víc. Žitava je víc, než jen partnerské město Liberce. To byla i před 50 lety. Je to místo, kde často potkáváte na ulici víc Čechů, než Němců, co tam bydlí. Co říci na závěr? Škoda, že nejsem mladší. A co vy?….
Egon Wiener
