Občas mě přepadne pocit, že je něco špatně. Nevím, jestli to znáte. Máte nejasné tušení, že se v nejbližší době cosi stane, že se blíží nějaké řešení, že se vám najednou rozsvítí v hlavě a vy pochopíte, proč a co vám v posledních dnech nedá spát.

Příklad: jedu autem v Liberci od křižovatky u bývalé Textilany nahoru na Králův háj. Během půlkilometrového úseku, delší to být opravdu nemůže, mě předjedou dvě auta. Kdyby se to stalo jednou, řeknu si o. k., řidič jede pro svou těhotnou manželku, která začíná rodit. Nebo si vzal s předstihem viagru a netušil, že působí tak rychle. (Kamarád lékař mě varoval: „Kdybys to zkoušel, tak to spolkni až na místě. S dvouhodinovou erekcí se blbě řídí auto i chodí.) Je však možné, že na „Králáku“ rodí dvacet manželek denně a souloží se o sto péro? (Hle, omen nomen.)

Není. Podobně jsem předjížděn na nejrůznějších a nejpitomějších místech celého kraje. Typická je hlavní silnice z Krkonoš do Jablonce nad Nisou, po níž se v neděli vrací z chalup tisíce lidí. Pokaždé, když se v té frontě ocitnu, se najdou alespoň dva debilové, kteří začnou předjíždět. Velmi často na padesátce, k čemuž se výborně hodí rovinka ve Smržovce.

Nejsem vztahovačný, přesto mě občas napadne, jestli mi to nedělají naschvál. Zřejmě ví, jak mě to vytáčí. Ne snad, že bych se bál o jejich životy, ať se klidně zabijí, mě čílí nesmyslnost takového počínání. Nedávno mě předjel v pravotočivé zatáčce Opel Vectra uprostřed Desné na hlavním tahu do Harrachova. Jeho dětičky měly na zadních sedadlech přitisknuté nosánky na skle a vesele na mě mávaly.

Asi jsem měl předeslat, že jezdím přesně podle předpisů. Kde je padesátka jedu maximálně o dva, tři kilometry rychleji. Tak, jak je běžné v civilizované Evropě. Najezdil jsem po ní v uplynulých letech téměř sto tisíc kilometrů a nikde jsem se s podobnou zhovadilostí nesetkal.

Třeba loni jsme s manželkou křižovali tři týdny po Bretani a urazili tři tisíce kilometrů. Před pár lety jsem cestoval s kamarádem celý měsíc po Irsku, byl jsem dvakrát v Portugalsku, žil čtvrt rok na Sicílii (Italové jsou podle mě nejlepší řidiči), ve Švédsku jsem dojel za polární kruh. (Jsou tam roviny dlouhé deset, dvacet kilometrů, přesto tam všichni jednou přikázanou sedmdesátkou.) Ani jednou se mi nestalo, aby mě v obci někdo předjel, nebo se mi nalepil na kufr auta, jak je u nás zvykem.

Když se řidič pohybuje po silnicích a dálnicích jiného státu, chvíli mu trvá, než si na tamní provoz zvykne. Nejde jen o rozdílné dopravní značení, ale především o jiný styl jízdy francouzských, italských, německých, švédských (a dalších) řidičů. Obyčejně to člověku vejde do krve po pár dnech. Ne tak u nás. Za desítky let, co mám řidičský průkaz, jsem si ještě nezvykl. Nejen to, je to čím dál horší.

Nacestoval jsem toho po Evropě dost a měl si čas všimnout, a naučit se, jak se tam řidiči chovají k chodcům. Přiznávám, že ve Švýcarsku to trochu (jako vše) přehánějí. Mnohokrát jsem kolem přechodu jen šel, a řidič zastavil. Jednou jsme stáli v noci u přechodu a čekali, až přejede jediné auto široko daleko, přesto nám dal řidič přednost.

Ne, nikde v Evropě by se mi nestalo to, co na shora i zdola osvětleném přechodu pro chodce v Desné. Řidič zastavil až u mých kolenou a ironicky se zeptal, jestli znám vyhlášku. Den poté jsem šel po zebře na Kunratické ulici v Liberci. Zleva auta zastavila, zprava se na mě řítil odhadem osmdesátkou VW Passat. Řidič mě viděl, ale nohu z plynu nedal. Musel jsem popoběhnout, aby mě nesrazil.

Byl to tak šokující zážitek, že mi blesklo hlavou, jestli něco nedělám špatně. Proto jsem si našel na internetu zákon o pozemních komunikacích. Jsou v něm dvě ustanovení, a přestože pojednávají o stejné věci, stojí proti sobě jako Česká televize proti prezidentovi. (Mimochodem, znáte ten vtip, jak se pozná blondýnka, když si přebarví vlasy na tmavou barvu? Věří tomu, co se píše v novinách!)

První ustanovení zákona říká, že je řidič povinen umožnit chodci, který je na přechodu nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky… Druhé: chodec nesmí vstupovat na přechod nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.

Konečně se mi rozsvítilo. Něco je tady špatně.

Jan Šebelka