První místopředseda Starostů pro Liberecký kraj a starosta Chrastavy Michael Canov se pustil do Krajského protikorupčního pracoviště (KPKP), protože to si dovolilo zeptat se na odměny klíčových zaměstnanců v městech Libereckého kraje. Starosta Canov tak vlastně říká leccos o tom, jak vážně to myslí s vlastní tolik proklamovanou transparentností. Hulvátský styl, který zvolil, to navíc jen umocňuje.
Odhlédněme od toho, že pan Canov nemá aktuální informace o složení orgánů KPKP, to mu ani nemůžeme mít za zlé. Pozornost si ale zaslouží celá dikce jeho reakce, když musel, dle zákona, zveřejnit požadované informace o výši odměn. KPKP obeslalo nejvýznamnější obce Libereckého kraje, aby tak (nejmenovitě) udělalo srovnání, jak a kde jsou placeni vedoucí úředníci, funkcionáři městských organizací a podobně.
Transparentnost, stejně jako boj s korupcí, se nemá nést v obecném a proto často nic neříkajícím duchu, ale ve zcela konkrétních opatřeních a krocích. KPKP je přesvědčeno, že občané mají být informováni, v jaké výši z jejich peněz pobírají odměny politici i úředníci. Nikoliv po jménech, ale podle funkcí, samozřejmě. Konkrétní praxi a konkrétní data žádné obecné fráze o transparentnosti nenahradí.
Když tedy první místopředseda Starostů pro Liberecký kraj, kteří si transparentnost vetkli ve svůj politický štít, Micheal Canov se skřípěním zubů ohlásil, že musel splnit svou zákonnou povinnost, snažil se pak pomluvit a hrubě urážet KPKP. Na paškál si pak vzal neustále opakované a „objevné“ zjištění, že KPKP vzniklo odtržením se od občanského sdružení Čmelák-SPP a že jeho spoluzakladatelem je Jan Korytář, který před deseti lety protikorupční aktivity ve Čmeláku zakládal.
Pan starosta Canov nemá KPKP rád, není divu. A ač vykřikuje, že KPKP nepřineslo žádné korupční kauzy, moc dobře ví, že to není pravda a prozrazuje tak i svůj strach a své zneklidnění. Bylo to právě KPKP, které zmapovalo pravděpodobně největší liberecký tunel na veřejné finance, tj. realizaci a následný prodej spalovny, v jejichž orgánech seděl i tehdejší absolutně loajální člen ODS Michael Canov.
Bylo to KPKP, které dokázalo Martinu Půtovi (který je politický šéf Michaela Canova), že lže v případu rozkrádání evropských dotací v kauze rekonstrukce sv. Máří Magdalény v Liberci. KPKP o této kauze, kde se i policie a státní zástupce domnívají, že zde Půta porušoval své pravomoci, aby se dostal k úplatkům věnuje již roky a systematicky. A Lídr Canovových Starostů dávno přišel o svůj imaginární věneček bojovníka s korupcí. A to se panu starostovi jistě nelíbí.
Bylo to KPKP, které usvědčilo krajské radní z toho, že se nechají nakupovat Miroslavem Peltou, který si přijde předtím říct o další miliony „na sport“. Byl mezi nimi i stranický šéf pana Canova Marek Pieter, který byl pak, i díky KPKP, přistižen, když nestydatě lhal. A kdo že to Marka Pietera na zastupitelstvu obhajoval tak trapným a upoceným způsobem, jaký ještě zasedání kraje nezažilo? Michael Canov… Těch příkladů je více.
Jak myslí chrastavský starosta boj s korupcí vážně se obecně ví již dávno. Dnes je tedy i známo, jak vážně bere transparentnost úřadu, který zastává, když ho zákonná žádost o informace vyprovokuje k takové reakci. Co je ale přes míru, je skutečnost, když Michael Canov ve dnech, kdy si Liberec i celý svět připomíná oběti holokaustu, neváhá srovnávat KPKP s nacistickým Gestapem (zde). Jen proto, že si dovolí zeptat se na odměny úředníků placených z veřejných prostředků. Což je v jiných zemích normálně veřejná informace, o kterou se ani nemusí žádat.
Možná si Michale Canov myslí, že je vtipný, ale pokud se chová tímhle způsobem, nemusí nás jeho pojetí transparentnosti, ale i důstojnosti a morálky, o kterém tak vášnivě píše, vůbec zajímat. Naopak, říká tak o sobě víc, než by chtěl.
Jaroslav Tauchman