První týden letošního roku jako by předznamenával, že se jedná o rok volební, tudíž bouřlivý a naplněný emocemi. Řešil se osud kina Varšava, které pár let zachraňuje několik nadšenců, otevíral se hospic, který městu i kraji ostudně chyběl tolik let, liberecký náměstek pro školství a kulturu nadzvedl ze židle spoustu lidí, když pojmenoval běžnou a ne zrovna košer praxi při zápisech do prvních tříd a jak vyšlo najevo, ředitel nemocnice uklízí svůj majetek v obavách z procesu, kterému bude zřejmě čelit.
Hned z kraje týdne přinesla Mladá fronta zprávu, že ředitel Krajské nemocnice Liberec (KNL) Luděk Nečesaný, toho času obviněn z korupčního jednání, přepisuje svůj majetek na syna, kterému sice hrozí nemalý trest za brutální pokus o vraždu, ale i kdyby jej odsoudili, tak o vilu v Rochlicích, kterou na něj právě jeho otec přepsal, nepřijde.
Ze strany manželů Nečesaných je to asi pochopitelné jednání, nicméně tím rozhodně nevysílají dobrý signál o své, tolik proklamované, nevině. To, že Luďka Nečesaného stále zdejší, krajská i městská, politická reprezentace drží dále u vesla, je jenom dokladem nízké politické kultury i toho, že tolik vzývaný boj s korupcí je často jen mávátkem před volbami.A to platí tentokrát i pro strany, které se vymezují proti těm starým, od Starostů, přes ANO až po Změnu.
Snad dobře to dopadne, zdá se alespoň, s Varšavou. Primátor Tibor Batthyány si sice kolem Vánoc zabrnkal na strunu čecháčkovské závisti, když zveřejnil, že lidé ze Spolku Zachraňme kino Varšava, by taky rádi, po těch zhruba pěti letech, co dělají zadarmo, nějakou finanční odměnu. Ale nakonec se snad dohodnou. Sice obě strany pocházejí ze zcela rozdílného prostředí – primátor se vyšvihl na pozici jako do té doby neznámý a neangažovaný muž Babišova týmu, oproti tomu lidé ze spolku jsou v libereckém aktivním životě činní roky- ale pokud k sobě najdou cestu, jen dobře.
Možná i primátorovi došlo, nakolik dělají, ba přímo suplují, práci za město a to hned minimálně na trojím poli: v péči o významné památku (kterou město samo málem nechalo spadnout) a na poli kulturním, když se jim na koleni podařilo vytvořit navštěvované kulturní centrum, které v budoucnu může získat mezistátní přesah. Ta třetí rovina je v tom, že se jim podařilo získat neuvěřitelných 54 milionů z evropských dotací, které ty dvě předešlé z podstatné části zasanují.
S velkou slávou, dokonce za účasti krajně pravicového hradního populisty a přítele lidí s napojením na kriminální struktury, se v Liberci otevíral hospic. Zaplať pánbůh za to. Liberecký kraj byl dlouhou,předlouhou dobu jedním z posledních, kdo takové zařízení neměl. Sice se téma opakovalo jako stará vrzející deska před každými volbami, ale skoro patnáct let to byl jen trapný evergreen, na městě i na kraji.
Onu slávu si nenechali mnozí ujít. Včetně těch, kteří s tím, že hospic stojí, neměli a nemají nic společného, ale dnes se rádi přihlásí o zásluhy, spoléhajíce na děravou paměť lidskou. Tak třeba bývalá primátorka Martina Rosenbergová se dnes asi nebude chlubit, jak na jaře 2013 vyzývala zastupitele, aby neschvalovali několik set tisíc pro hospic, ale když se, na tom samém zastupitelstvu, zvedaly paním a pánům politikům odměny, to letěly ruce nahoru o sto šest.
O to více trapně působilo, že nebyla pozvána ani dlouholetá předsedkyně a zakladatelka občanského sdružení Hospic pro Liberecký kraj, Halina Doležalová, která se o hospic rvala v dobách modrých a oranžovo-modrých, ze všech nejvíce. Inu, tak už to na světě a nejen v nestárnoucí cimrmanovské klasice chodí, že dřinu odmaká inspektor Trachta a pro stůl, koberec a boty si přijdou různí Klečkové.
Náměstek primátora pro školství Ivan Langr namíchl spoustu lidí, když otevřeně a celkem bez servítek pojmenoval nepěkný a podvodný trend, který je už roky pod Ještědem běžnou praxí. Že totiž ledajací rodiče neváhají falšovat své bydliště, aby mohli své ratolesti umístit do prvních tříd škol, které považují za lepší. Moc jich není.
Nazvat podvod podvodem se ale nevyplácí, zejména když jde o rodiče, kteří se možná považují za (bůh ví proč) nějakou lepší část společnosti a není mezi nimi nouze o vlivné podnikatele a politiky. Proto tolik řevu. Ale nakonec by to mohl být dobrý signál pro město v tom, že některým školám už bylo podpory (třeba i pomoci v rámci čerpání dotací) učiněno za dost a nyní je třeba se zaměřit na ty dosud opomíjenější. Zajistit spravedlivé rozdělení prostředků má být totiž úlohou města. Nejen ve školství.
Jaroslav Tauchman
