Nestydím se za to. Nemám Vánoce rád. Patrně to je trauma z dětství, protože jsem nikdy nedostal pod stromeček to, co jsem si skutečně přál. Pamatuji se, jak mi jednou Ježíšek nadělil k Vánocům červené, co říkám, červené, rudé tepláky, dole s takovou stahovací gumičku, kvůli kterým jsem dostal jednu z mnoha dětských přezdívek. Kluci mi říkali Dragoun, což sice nebylo zvlášť originální, přesto jsem kvůli tomu tepláky, Vánoce i maminku nenáviděl.
Mé dnešní důvody vánoční antipatie nejsou tak vyhraněné, ale jakmile se začne v obchodních domech objevovat typická výzdoba, a občas mám pocit, že je ještě léto, padá na mě trudomyslnost, která směrem k blížícím se svátkům narůstá téměř kvadraticky. Vánoce jsou všechno jiné, než jak se jim říkalo dříve, tedy svátky klidu a míru.
Je sice možné, že obojí zavládne u štědrovečerní večeře a při rozdávání dárků, ale nejsem si jist, že těch pár hodin může vykompenzovat týdny trvající blázinec před tím. Kolik přebytečného jídla v tu dobu kupujeme (a sežereme), kolik nesmyslných věcí hromadíme (a nepotřebujeme)! Nedávno jsem si při stěhování uvědomil, kolik zbytečných věcí člověk během svého života shromáždí. Objevil jsem desítky věcí, u nichž jsem netušil ani původ, ani kde se tam vzaly. Nechápal jsem, na co jsem je potřeboval, některé jsem dokonce viděl poprvé v životě. Kdo se stěhoval, nebo vyklízel byt po zemřelých příbuzných, ví o čem je řeč.
Vánočnímu shonu, nákupní hysterii a stresu se vyhýbám tím, že piju s kamarády stejného smýšlení víc piva, nechodím do „chrámů hojnosti“ a čtu. S knihami je také spojená moje jediná předvánoční činnost. Dobrovolně si beru na starosti úklid knihovny, neb mýt čistá okna, luxovat vyluxovaný koberec, jen proto, že jsou Vánoce, mi přijde činnost poněkud iracionální.
Uklidit jednou za rok knihovnu je naopak podle mě počínání rozumné, zvlášť když si k tomu člověk vaří grog, aby navodil správnou vánoční atmosféru. Vyházím všechny knihy na zem, sednu si mezi ně, beru je do ruky, otírám z nich prach, pomazlím se s nimi a něžně je vkládám zpátky. Některou otevřu, tu přečtu pár stránek, tam si prohlédnu ilustrace. Nikomu při tom nepřekážím, nebrblám, už aby ty Vánoce byly za námi. Kdo si čte, nezlobí.
Letos jsem při předstíraném úklidu narazil na dvě pozoruhodné knihy. Trampoty pana Humbla vyšly už v roce 1967. Nevím, kde se v mé knihovně vzaly, Vladimíra Neffa jsem nikdy nečetl. Okusil jsem pár řádků a byl lapen. Pan Humbl měl kladný postoj ke každému vládnoucímu režimu. Miloval habsburskou monarchii, byl předmnichovským demokratem, konfidentem gestapa, osvobozeným politickým vězněm a po Únoru nadšením propagátorem socialismu. Pan Humbl se jako spousty současných politiků, popravdě nejen jich, uměl vždy správně rozhodnout. Myslel jsem přitom na všechny ty, kteří po roce 1989 zahodili rudé knížky, aby minutu potom bez uzardění hlásali vize zcela opačné. Nejen na ně, ale i na převlékače kabátů, kteří se motají v mnohých zastupitelstvech a přecházejí z jedné straničky do druhé, jen aby se udrželi u moci, nebo alespoň ve hře o příští křesla.
Knihu Bratr František do Juliena Greena jsem před několika lety dostal pod stromeček, aniž bych ji někdy otevřel. (Kolik knih sdílí po Vánocích takový osud!) Nejdřív jsem si chtěl přečíst jen pasáž o tom, jak svatý František z Assisi sestrojil první jesličky, neb je známo, že je společně s italským šlechticem Giovanni di Velite autorem vynálezu, bez kterého si dnešní Vánoce představit neumíme. Nakonec jsem ji dal celou. Při čtení jsem vánočně rozjímal o současném papeži, který si dal jméno po Františkovi z Assisi a hlásá návrat církve k jeho chudobě, uvažoval jsem nad naší katolickou církví, která zřejmě o světci, jenž umřel chudý jako kostelní myš pod vypůjčeným pláštěm ve věku sedmačtyřiceti let, nikdy neslyšela. Kdyby ano, nehandrkovala by se o majetek, který nikdy dostat neměla, neb ho nikdy nevlastnila.
Po přečtení poslední stránky jsem s překvapením zjistil, že Štědrý den klepe na dveře. Pěkně mi to uběhlo. Naházel jsem knihy bez ladu a skladu zpátky do knihovny a slíbil, že příště ji už opravdu srovnám a uklidním.
Pokoj lidem dobré vůle, jak se dřív přávalo k Vánocům.
