Když se chce, tak to jde. Alespoň někdy a něco. Vedení liberecké radnice si tento týden jednoznačně zaslouží palec nahoru za svůj postoj k plánované zástavbě „Papírového náměstí“, které vlastně žádným náměstím není. O to větší pochyby budí situace v dopravním podniku, který si pomalu, ale jistě privatizuje tajemná, bůhví kým vlastněná firma, napojená na politické strany a kroky těch, kdo se tomu chtějí podívat na zoubek, připomínají práci krále Sisyfa.
Bývalo do nedávna v Liberci nehezkým zvykem, že při výstavbě, která na dlouhé roky a desetiletí ovlivní tvář města, byl brán zřetel jen a pouze na zájmy betonového kapitálu. Ignorován byl hlas veřejnosti, občanů laiků, ale i odborníků a památkářů, při čemž byly dokonce po švejkovsku obcházeny zákony této země.
Výsledek známe a můžeme se z něj radovat, třeba v podobě poloprázdných a již místy pustnoucích obchodních center, které liberecký střed doslova zaplevenily. Ale stavěly ty správné firmy, jejichž majitelé kolem nich a do nich jistě chodit nemusí. Tak co.
Jedno z posledních zasedání rady, které se rozhodlo říci NE megalomanské zástavbě okolí Papírové ulice, by snad mohlo být vlaštovkou jiných,pro město i lidi vstřícnějších časů. V těch by mohla znít jiná melodie, než kterou umí míchačky s betonem a šustění bankovek. Snad. Uvidíme.
Že ale vše nepůjde tak snadno, o tom vypovídá situace v dopravním podniku. Zde se ještě na sklonku vlády Jiřího Kittnera usadila bez výběrového řízení a za po čertech podivných podmínek firma Busline, která má v Liberci nejen nadstandardní pozici (už jen mírou outsourcingu, kdy si nechává platit za obsluhu cca 40% linek), ale má na výsost podivně vstřícné vztahy se zavedenými strany, od Starostů pro komunisty. Navíc je významným sponzorem Bílách tygrů ze Syneru a Peltova fotbalu, to aby libereckému koloritu a rituálům bylo učiněno za dost.
Do Liberce se dostala de facto skrze sloučením s Jabloncem nad Nisou v dopravním podniku, který zde ale má jen jedno procento, nicméně Busline ovládá dopravu v Jablonci stoprocentně. A protože tají svou majetkovou strukturu – kdo může říct, kdo všechno zde třeba pere a skrze veřejné prostředky zhodnocuje své peníze? Ostré otázky, ale ještě horší je mlčení kolem nich.
Všichni situaci kolem dopravního podniku znají, ale jen někteří se o ní nebojí mluvit. Zkoušel to skrze audit DPMLJ Josef Šedlbauer ze Změny a odměnou mu bylo sesazení z funkce za přispění vlastních koaličních partnerů z ANO. A jak víme z ostatních regionů s kariéristy a těmi, kteří si rádi přijdou pro funkci a peníze, se v ANO začíná roztrhávat pytel. Zda se takoví najdou i pod Ještědem (mezi místními ne, jen mezi těmi, co se zde nechali zvolit do parlamentu), to je zatím otázka. Ale normalizace nenormálního stavu v dopravním podniku rozhodně může ukazovat na stahující se mračna i tady. Ale třeba je nějaký vítr rozežene.
Jaroslav Tauchman
