V Liberci bylo dětských pěveckých sborů hodně. Otevřenými okny školních budov jste je mohli poslouchat.
Cvičili pravidelně a hlasitě…
Dědeček bydlil v Orlí ulici naproti základní škole. Mou dětskou povinností bylo nosit mu uhlí ze sklepa do patra. V přízemí měl opravnu obuvi švec. Říká se, že švec si při práci zpívá, ale je to pravda tak na polovic. Ten můj si broukal v taktu zpěvu dětského sboru „Radost“, který otevřenými školními okny od naproti rozezpíval často celou ulici… To bylo také mé první setkání s Milanem Uherkem, sbormistrem ve škole v Orlí ulici.
To druhé se konalo v dnešním Větrníku, tehdejším Okresním domě pionýrů a mládeže, naproti stanici tramvaje. Čím se dům pionýrů v Liberci odlišoval od jiných neuhodnete. Byl to přísný důraz na přezouvání a naleštěná podlahová krytina, která přenádherně klouzala. Kolik mi to bylo? Dvanáct, třináct. Vy byste se nesklouzli? A tak jsme po linu frčeli od hlavních dveří až dozadu k tělocvičně na jeden odraz. Až -, až mě Milan Uherek chytil do náruče. Chvilku jsme se objímali a zůstali stát. Už nevím, co mi řekl, ale když jsme později na naše první setkání vzpomínali, smáli jsme se oba. A když jsem mu řekl, že to nebylo první setkání, ale že to moje první s ním – s jeho sborem ,,Radost“, bylo v Orlí ulici, když jsem chodil dědečkovi pro uhlí, dá se říci, že kulil oči.
Nevím proč, oblíbil si mě. Severáček rostl, mohutněl a patřil k velkým cestovatelům, jehož úspěchy byly doslova celosvětové. Dají se dokumentovat i v mé známé sbírce pohlednic. Nebylo vystoupení v cizině a abych nedostal pohlednici podepsanou Jiřinou a Milanem Uherkovými s dětmi Severáčku. Našeho bezesporu nejlepšího dětského hudebního tělesa široko daleko. Řekl bych i na sever od Alp, ale už slyším Milana, jak říká, že se učili od dobrých vzorů. Od Kühnova a Lýskova dětského sboru. Od Brňáků, co založili soubor Mladost o rok dříve.
Severáček měl štěstí na sbormistry, manžele, kteří po mnoho let vedli soubor od úspěchu k úspěchu. Vzpomínám, jak v 70. letech kterási moudrá hlava navrhla, aby soubor vystupoval v pionýrských krojích. Tehdy jsme se s Milanem shodli na tom, že interpreti komorních skladeb, náboženských písní i jednoduchých dětských skladeb by vypadali podivně v pionýrských krojích. A tak se tradiční oblečení se neměnilo.
A kterou skladbu Severáčku mám nejraději? No přeci „Pátá“ od Václava Felixe, složenou v roce 1973. Je jedna z jejich nejlepších. Byl jsem se Severáčkem nedávno v Ausburgu. Už bez manželů Uherkových a byl to nový, krásný mladý Severáček zpívající i pro kamenná divadla plná hvězd, s vedením, na které by Uherkovi byli pyšní. Severáček je to samé, co úspěšný exportní podnik vyvážející do světa to nejlepší, čím se můžeme pochlubit, co naše město ukáže i tam, kde nemají ani ponětí, kdeže to Česko je.
Egon Wiener
