Samotné tvrdé reformy bez odpuštění podstatné části dluhu nic v současné řecké situaci neřeší. Myslí si to alespoň ekonom Jaromír Baxa (Strana zelených), liberecký zastupitel, který je vysokoškolským pedagogem na Univerzitě Karlově. „A nejsem v kritice té dohody eurozóny s Řeckem jediný. Poměrně razantně proti ní vystoupil Mezinárodní měnový fond. Konstatoval, že dohoda jak je udělaná, ničemu nepomůže. Jako nepomohly ty předchozí,“ vysvětlil.

 Jak pohlížíte na dohodu eurozóny s Řeckem. Je vůči Řekům příliš tvrdá a vlastně kontraproduktivní? 

Hlavně mi připadá, že je neřešící. Dohoda nic neřeší z těch problémů, které Řecko má. Tedy problém s velkým dluhem, který v současnosti dosahuje téměř dvojnásobku hrubého domácího produktu. Dluh není schopné splácet a nejspíš ho nebudou schopni splácet ani v budoucnu. Dohoda s tím dluhem neudělala vůbec nic. Jako při minulých pokusech, které se táhnou pět let, se zase řeklo – Udělejte razantní reformy a někdy v budoucnu možná, jestli všechny podmínky splníte tak, že se nám budou líbit, se snad budeme bavit o odepsání těch dluhů. – Takhle to nefunguje.

Rozumím-li tomu dobře jste pro to, aby Řekové udělali nějaké reformy, ale zároveň s tím navrhujete odpuštění řeckého dluhu. Ať už jeho části či zcela…

Podstatné části. Jasně. Protože opatření, které se udělalo teď, je – My ti Řecko nějaké peníze dáme, abys překlenulo další měsíce, zaručíme se za další část úvěru, který máš. – Ale tohle je lití peněz do černé díry, protože tím Řecko překryje několik splátek věřitelům. Nijak to nepomůže v té jeho dlouhodobé situaci, ve které je. Problém se bude jen dál posouvat.

Nevěříte tedy, že tímto krokem se nastartuje řecká ekonomika?

Rozhodně ne. Nejsem v tom jediný. Dnes poměrně razantně proti dohodě vystoupil Mezinárodní měnový fond, který se do této otázky příliš nevměšoval. Fungoval jako jedna strana trojky, dohlížel co se dělo, ale nijak zvlášť nevstupoval do diskuzí. Teď zkonstatoval, že dohoda jak je udělaná, ničemu nepomůže. Jako nepomohly ty předchozí. Řecký dluh se v nominálním vyjádření v minulých letech dokonce i mírně snižoval tempem zhruba o jednu miliardu ročně. Ale když neustále klesal hrubý domácí produkt, tak poměr mezi dluhem a HDP neustále rostl. Dostal se na necelých 200 procent, kde je dneska.

Když jste zmínil Mezinárodní měnový fond, připomněl jste mi zajímavé vyjádření vašeho stranického kolegy a náměstka libereckého primátora Ivana Langra, který uvedl: „Pro mě je problém hlavně to, že jsme jako společenství stále zaseknutí v tom ideologickém liberálně tržním schematismu MMF a Světové banky. Tedy maximálně privatizovat strategické podniky a škrtat. Kdo na tom zbohatne, je jasné. Obyčejným Řekům to kvalitu života nijak nepozvedne.“ Souhlasíte s ním?

Jenom částečně, protože Mezinárodní měnový fond tuhle ostrou pozici v minulých letech skutečně zastával. Ale tak kolem roku 2000. Po roce 2005 se politika MMF poměrně hodně proměnila. MMF například patřil v průběhu hospodářské krize od roku 2008 mezi největší příznivce fiskálních stimulů ekonomiky v době krize. Snažil se doporučovat, jakým způsobem mají být fiskální stimuly udělané a hledal cesty jak by měly vypadat úsporné programy. Obecná doporučení MMF velmi akcentovala to, aby nedošlo k reformám, které nejvíc dopadnou na nejchudší obyvatele. Protože takové reformy mají obvykle největší makroekonomické dopady. Spíš je problém v tom, že někteří jestřábi mezi evropskými politiky – a nejde zdaleka jen o Německo – jsou zaseklí na pozici, která byla relevantní před 25 lety. 

Mezi ně patří asi i současný německý ministr financí Wolfgang Schäuble, který má velký vliv přes kancléřku Merkelovou…

A také Hans Werner Sinn jako jeden z hlavních představitelů těch jestřábů. Ale třeba jeden z hlavních komentátorů Financial Times Wolfgang Münchau patří mezi velké kritiky, jak se k tomu problému Řecka německá vláda postavila. 

Ještě bych se vyjádřil k zapojení Mezinárodního měnového fondu. Při řešení řecké krize stál spíše v pozadí. Už před lety, spolu s prohlubováním evropské integrace a zavedením eura, MMF prosazoval  tezi, že v případě problémů má primárně pomáhat sama EU. Podobně jako v jiných federacích. MMF proto postupoval v součinnosti s dalšími evropskými institucemi a evropskými státy. Stál v roli někoho, kdo má s obdobnými záchrannými programy dlouholetou zkušenost. Hlavní odpovědnost stála a stojí především na Evropské radě, Euroskupině a částečně na ECB. Roli MMF jako někoho, kdo má poslání pomocí zemím v problémech, a kdo také může s autoritou posoudit, které dluhy se splatit dají a navrhovat případné odepsání, žádná z těchto institucí nepřevzala. Evropské instituce naopak prosazují principy zakotvené v Maastrichtské smlouvě, že jednotlivé státy si za své dluhy ručí samy a státy za sebe navzájem nebudou dluhy platit.

Co by pro Řecko znamenal bankrot a přechod na drachmu, jak někteří politikové prosazují? 

To je postavené na principu musíme Řeky potrestat. Princip trestání v mezinárodní politice je něco, co by se mělo používat jen velmi zřídka. Jenom pro státy, které nějakým způsobem ohrožují bezpečnost jiných států. Nebo nerespektují mezinárodní úmluvy a nejsou ochotny tyto úmluvy respektovat i do budoucna. Ale to rozhodně není případ Řecka. Řada lidí může mít spoustu výhrad vůči tomu, co řecká vláda dělala, vůči referendu, které celkem logicky na ty partnery v jednání nemohlo působit dobře. Ale neustále Řecko trestat, to není žádné řešení. Protože vedle toho návratu k drachmě se něco musí stát s dluhy, které jsou v eurech. To by se i ty dluhy musely přepočítat na drachmu a následně devalvovat, ale i s tím by museli souhlasit věřitelé. 

Pokud by Řekové vyhlásili bankrot a přešli na drachmu, nepřišli by věřitelé o dlužné peníze tak jako tak?

To je přesně ono. Jsme v situaci kdy velká část expertů i lidí, kteří se pohybují v Evropské komisi, považuje za zřejmé, že Řecko své dluhy nezaplatí. MMF například říká, že Řecko by možná mohlo zaplatit dluhy, pokud bychom jim jejich splácení odložili o 30 let. To je jako by je nezaplatili. Pokud je tak zřejmé, že dluhy Řecko nezaplatí, tak si myslím, že je čas udělat nějaké velkorysé řešení a jít cestou, která může všem prospět. Protože pokud se k těm penězům stejně nedostanu, tak je racionální se zabývat tím jak zabránit opakování toho problému do budoucna, bavit se co dělat s Řeckem dál. Ale není racionální trvat na splácení těch dluhů.  

I mě to přijde poměrně jasné. Ale vrcholní politici to neberou v potaz patrně proto, že je veřejné mínění naladěno třeba v Německu proti odpouštění těch dluhů. Je to ten důvod, proč si nedovolí býti velkorysí?

Nevím. Spíš jde o ideologii některých vládnoucích představitelů. Nejde jen o Německo, ale i Holandsko. Třeba jeho ministr financí a prezident Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem také patří mezi velké jestřáby. Posledních pět let se tady prezentuje jako jediné řešení, že Řekové musí své dluhy splatit. Takže to veřejné mínění samozřejmě ovlivňuje. Na druhou stranu Süddeutsche Zeitung nedávno dělalo průzkum mezi lidmi v Mnichově jak to vidí němečtí občané a zazněly i názory – Ty peníze jsou stejně ztracené tak jako tak a měli bychom se snažit, aby se řecký scénář neopakoval v budoucnu. Ani to německé veřejné mínění není na tak extrémní pozici jakou prosazuje německý ministr financí.

Poslední zemí, která prošla bankrotem, byla v roce 2001 Argentina. Neslyšel jsem o tom, že by se úplně zhroutila. Vy jste tam nedávno byl, jak to s ní vypadá dnes?

Argentinu bych jako dobrý příklad neuváděl. Tam se stalo vpodstatě to, co navrhují některé země Řecku. Neodešli tehdy sice od společné měny, ale od parity k dolaru jedna ku jedné. Jednoho dne museli devalvovat. Došlo k velkému znehodnocení úspor, k velké politické nestabilitě, protestům na ulicích, včetně mrtvých. Ta situace byla velmi problematická. Co je horší – po několika letech relativně slušného vývoje – trval do roku 2008 až 2009 – se Argentina vydala na podobnou cestu, která ji přivedla k bankrotu. Argentina musí dnes velmi regulovat finanční trhy, toky kapitálu. Je velmi kontrolované hospodaření v čele s devizovými rezervami. To znamená, že oficiální kurz dolaru je jiný než kurz dolaru na černém trhu. Argentina je ve velkých finančních problémech. Svoji roli sehrálo to, že se Argentina tehdy nedohodla s úplně všemi věřiteli. Ale i bez toho na tom není finančně dobře. Je to proto, že se na cestu populismu, velkého utrácení a podobně, v minulých letech vrátila. Proto je důležité pracovat a přemýšlet nad institucionálním nastavením tak, aby – když to vztáhnu zpátky k Řecku –  se opakování řeckého scénáře do budoucna zabránilo. Nemůžeme se ale bavit jen o tom, že uděláme reformy a neodpustíme dluh. Protože jinak to, že Řecko není schopné splácet  a není schopné dostát svým závazkům, těmi reformami nevyřešíme.

Jaká je budoucnost EU a eura? 

To je dost obtížné odhadnout. O EU se vždycky říkalo, že cestu vpřed hledala vždy v krizích, ze kterých se často zrodila překvapivá řešení. Pokud ale bude pokračovat trvání na tom, aby se dluhy neodpouštěly, a aby země v problémech byly nuceny k opuštění v eurozóně, je podle mě v sázce i samotné pokračování jednotné evropské měny. V budoucnu budou jednotlivé části eurozóny čelit různým rizikům, tomu nezabráníme. Proto potřebujeme mechanismy, jak by si jednotlivé země mohly pomoci, nebo jak by jim mohly pomoci evropské instituce. Tím spíše, že jednotlivé země nemohou příliš spoléhat na pomoc MMF. Bez obdobných mechanismů vzájemné pomoci může být setrvání v eurozóně pro některé země příliš rizikové. Stačí se podívat jak a proč skončily předchozí pokusy o jednotnou měnu v 70. a počátkem 90. let. Vždy šlo o to, že některé země v systému pevných kurzů dále nedokázaly fungovat kvůli rozdílnému vývoji a kvůli tomu, že neexistoval způsob, jak rozdílné dopady kompenzovat. Když se připravovalo euro, mnozí čekali, že jde jen o další krok na cestě k další politické integraci, fiskální unii a podobně.  Ty měly zajistit dlouhodobou udržitelnost eura. Jenže tyto kroky už nepřišly a teď hrozí, že se z jednotné evropské měny na čas opět stane obtížně uskutečnitelný sen. Nezbývá než doufat, že si evropští lídři tato rizika uvědomí.

Závěrem odbočím k Liberci, kde jste zastupitelem. Je totiž takovým Řeckem v malém v tom smyslu, že ho tíží velký dluh. Před časem zaznívaly i obavy z bankrotu, myslím že dokonce i přímo od vás…

Varoval jsem před ním. Že to bylo v roce 2013 velice nahnuté, přiznali i tehdejší představitelé města.

Jak to vypadá s městem Liberec po finanční stránce dnes. Daří se dluhy splácet a umenšovat?

V tom roce 2013 se podařilo zvyšovat daňové příjmy měst a obcí. Díky tomu se v Liberci vytvořil důležitý polštář a hospodaření města přestalo být nahnuté. To je nejdůležitější věc, která Liberci v posledních dvou letech výrazně pomáhá. V roce 2013 nakonec město začalo řešit problém s končícími úvěry, které nebylo možno splatit čím jiným. Podařilo se tehdy uzavřít nějaká překlenutí. Finanční řízení města se po roce 2013, kdy hrozil ten průšvih, zlepšilo. Dnes je město v zásadě na hraně, ale z nejhoršího venku.