Ústavní soud 19. května 2015 vydal nález, ve kterém zamítnul žalobu spolku Stop genocidě ve věci před rokem zakázaného shromáždění v Chrastavě. Statutární náměstek statutárního města Liberce ještě tentýž den obvinil ve svém veřejném prohlášení na FB město Chrastavu a vlastně i Ústavní soud z toho, že „nejsme schopni přijmout realitu a obviňujeme zrcadlo, které nám ukazuje to, co vidět nechceme“.
Proti tomuto napadení statutárního náměstka statutárního města Liberce se jménem města Chrastavy velmi důrazně ohrazuji s tím, že Městský úřad v Chrastavě byl, jak dokládá nález Ústavního soudu, při výkonu přenesené působnosti (tzn. jako vykonavatel státní moci) povinen zabránit tomu, aby děti a mladiství přijímali sdělení pro ně nevhodné. Ústavní soud též zmínil Listinu základních práv a svobod, dle které je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých a uvedl, že nutnost zostřené ochrany zájmů a práv dětí zdůrazňuje též Úmluva o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána. Městský úřad v Chrastavě tak při vydání rozhodnutí o zákazu shromáždění konal jen svou povinnost, nic více a nic méně.
V Liberci přímo před radnicí se jen několik dnů před vydáním nálezu Ústavního soudu konala dvě shromáždění spolku Stop genocidě. Kdo všechno měl možnost vidět a viděl ve dnech 13. a 14. května výstavu panelů, kvůli kterým Chrastava před rokem shromáždění zakázala, dokazuje již jen několik málo fotografií na stránkách samotného spolku (zde). Proč se statutární náměstek statutárního města Liberec namísto Libercem zabýval Chrastavou, je mně záhadou, každopádně by v takovém případě měl Chrastavu, respektive Městský úřad v Chrastavě, pochválit za to, že postupoval v souladu se zákonem, Listinou lidských práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte přijatou Valným shromážděním OSN a nikoliv jej za jeho rozhodnutí napadat.
Plné znění vyjádření statutárního náměstka Statutárního města Liberce na FB:
“Jan Korytář 19 květen v 19:20
Čím se také lišíme od zvířat?
Jak je vidět, tak důsledky potratů a to co k nim patří, jsou pro naši liberální společnost stále ještě tabu. Ještě nejsme schopni přijmou realitu a obviňujeme zrcadlo, které nám ukazuje to, co vidět nechceme. Nejsem zastánce nějakého návratu do minulosti, jsem pro právo ženy rozhodnout, ale byl bych rád, kdybychom jako společnost dokázali také přijmout i tu odvrácenou stranu problému a neodvraceli od ni tvář. Myslím, že jako společnost bychom měli řešit spíše důsledky alkoholismu, domácího násilí, chudoby či pohlavní zneužívání na dětskou psychiku, než dopad jedné výstavy o nechutných a nepříjemných, ale přitom pravdivých souvislostech jednoho veskrze „lidského specifika“.“
Z nálezu Ústavního soudu:
„25. V nyní posuzovaném případě nastal konflikt mezi právem pokojně se shromažďovat a právem dětí na jejich zvláštní ochranu, tj. na zdravý a nerušený mravní a sociální vývoj a jejich blaho (čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte)…
26. Podle ustanovení čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Nutnost zostřené ochrany zájmů a práv dětí zdůrazňuje též Úmluva o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána, která již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky a péči. V čl. 3 odst. l pak tato úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte se její smluvní státy zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. Zároveň Ústavní soud připomíná čl. 24 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, který stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich zdravý vývoj, a že veškeré jednání týkající se dětí, ať již ze strany veřejné či soukromé instituce, musí být vedeno v první řadě se zřetelem k vyššímu zájmu dítěte. …Proto má stát povinnost ochránit dítě od jakýchkoli negativních projevů, které by je mohly ohrozit v jeho mravním a duševním vývoji.
35. …Platí přitom, že každý, včetně stěžovatele, má právo prezentovat své názory, nikdo však nemá povinnost jeho sdělení přijímat, přičemž v případě dětí je stát dokonce povinen zabránit tomu, aby děti a mladiství přijímali sdělení pro ně nevhodná…“.
Plné znění nálezu II. ÚS 164/15 zde
Michael Canov, starosta města Chrastava
Vyjádření Jana Korytáře: „Město Chrastava jsem určitě nijak nenapadl, pan starosta Canov je zbytečně vztahovačný. Jen jsem se na tomto příkladu pokusil ukázat, že i naše společnost má jistá tabu, že děti ohrožuje daleko více alkoholismus či domácí násilí a zejména, že tím, že budeme nad něčím zavírat oči, problém nezmizí. Vyjádření pana starosty chápu jako další chytristiku v duchu nejlepších tradic starostenského pokrytectví.“
