Mé první hnízdo ptačí, můj rodný dům stál kousek pod hřbitovem, téměř na úpatí hory. Pod kostelem s čitelným nápisem ,,Nordlicht“, což se dá přeložit jako polární záře. Pro hospodu kousek od Liberce, co už dávno nestojí, název k popukání. Už jenom proto, že je těžké vysvětlit čtyřletému klukovi, co je polární záře, severský jev v našich krajích neobvyklý. Ve staré německy psané encyklopedii je tomuhle vzdálenému fenoménu v atmosféře věnován i obraz, něco jako světlé záclony nad nehostinnou krajinou s ledními medvědy v závějích zmrzlého ledu.
Klapka – stojím s otcem o deset let později trochu výš u památné lípy, kde to kdysi schytali husité. Torzo lípy, co tam stojí dnes, můžete vidět na cestě z Machnína do Chrastavy. Táta se rozhlíží po nebi a mě zaujala jiná podívaná. Tam, na čtyřech hodinách nad Libercem visí divný světélkující mrak: „Je to ta polární záře, nebo není?“ Psal se rok 1961 a Liberec už víc jak rok nebyl krajským městem. Táta to těžce nesl. Narodil se tady a pro něho bylo město pořád metropolí severu: „To svítí Liberec a na obloze vidíš odraz v mracích, to máš skoro jako tu polární záři.“ A bylo na světě vysvětlení proč pod temenem machnínského kopce pojmenovali Němci hospodu „Nordlicht“.
Mě opravdu zaujalo intenzivní světlo, co vydávalo město. Světlo jako odpad, co nikdo nepotřebuje a je ho všude spousta. Světlo pouličních lamp, rozsvícených oken, tramvají, aut, vagónů a parních lokomotiv na libereckých nádraží. A tak mi to v hlavě divně šrotovalo. Proč město tak málo šetří, když já musím zhasnout pokaždé, když jdu z jednoho pokoje do druhého?
Pořád slyším: Šetři! Ve škole máme na chodbě v rámu pěkně pod sklem větu J.A.Komenského: „Šetřiti se dá i z mála, jen začni a vytrvej.“ Asi Jan Ámos zrovna nemyslel na Liberec, když se bavil se sousedkou o polární záři nad Lešnem, ale jistá paralela by tu byla. Po hospodách J.A.K. chodil. Musel, když doma vyhořeli. A tak mi táta vyprávěl a já jedním uchem sem, druhým tam, bavil jsem se jen pomyšlením na to, jak se doma vykašlu na šetření elektrickým proudem…
Klapka – píše se rok 2011. Je to padesát let, co jsem stál s tátou u památné lípy na cestě do Chrastavy. Liberec je zas o něco blíž a na všech hodinách od východu k jihu svítí a svítí. Snad jenom světla parních lokomotiv na hlavním libereckém nádraží zhasly. A Ještěd vpravo na úrovni lípy svítí, ale jinak – jako by tam přistáli ufouni. „Nordlicht“ už dávno dostal novou fasádu a málokdo si ještě pamatuje, že šlo o hospodu s nápisem na straně půlnoční.
Za zády mám dvě městečka – Chrastavu a Hrádek nad Nisou. Je v nich krásně. A kousek od nich leží historicky česká Žitava. Ta je už nyní pár set let německým městem v Sasku. Bývala naše, víc česká, než Liberec, než Machnín s hospodou „Nordlicht“. Z nové silnice, když k ránu pozvedneš zrak z mlžného oparu chladného jitra je vidět Polární zář a svítící oblohu odrážející světlo ulic…
Jak je ten svět malý! Dnes má každé lidské sídlo svou polární záři, svůj nordlicht. Každý kluk má svého tátu, který mu rád vypráví, jaké to bylo, když on byl malý. Kdo, kde a za jakými okny žil, co a v které fabrice dělali, kam a na které nádraží výrobky vozili. Budeme se ještě dlouho vracet ke světlům, která připomínají světlo hvězd vzdálených severních krajů, kdy nordlicht neznamenalo jen hospodu, ale zase ne víc, než jeden klukovský sen….
Egon Wiener
