Nevím, co váš kněz, ale náš rabín tvrdil, že pokaždé je všechno jinak. Něco na tom bude, i když židovská chanuka se od křesťanských vánočních svátků zas tak neliší. V letošním roce se svátky něčeho jako dobro, radost, světlo, budoucnost a zrození překrývají. Budiž světlo i v přáních, co si posíláme. Pro správnost musím říct, že v těch, co se posílala před dnešní dobou internetovou.

Svatí Barborka a Mikuláš jsou ti, kteří prosincovou přehlídku přání zahajují. V první polovině 20.století převažují na pohlednicích čerti a andělé, koše, pytle, ponožky plné dárků, ale i řetězy, metličky, biskupské hole, vysoké čepice, bílá vousiska, křídla, rohy, ocas, kopyta…

Pláč dětí, které si nejsou jisté, zda nezlobily a nebudou muset od rodičů s čertem do pekla.

To, co je vidět na přáních, to vše se děje v reálném světě, pátého večer. Dramatické scénky, inkviziční metody, nádherná antrée k časům příštím vánočním, stromky, dárky, setkání rodin, prastaré zvyky, modlení, koledy, písně, čas klidu a míru, vzpomínek, hodnocení uplynulého roku. Přání radosti, štěstí, zdraví, pohody a dlouhých příštích let, které by měly být lepší a lepší a to vše na pohlednicích, těch úžasných obrázků minulého století.

Počínaje posledních desetiletím 19. století a následnými padesáti lety zaznamenal svět skutečný boom vánočních pohlednic.

Papír v dobrém snese všechno. Barevná litografie, umělecká díla autorů světových jmen. Od jesliček po svatou rodinu, od očekávaných dárků po shluky andělů, sněhuláků  po loučící se postavy odcházející do války….

Prazvláštní přání jsou ta, co posílali vojáci 1. světové války ze zajateckých táborů. Z ruské fronty psané i na březové kůře, z italské na tenkém prkénku z olivového dřeva… Taková vánoční pohlednice mohla být z čehokoli. Kdo měl na inkoust, násadku a pero tak si sedl a psal.

Konec světové války neznamenal jen zánik většiny evropských monarchií, ale popustil uzdu výrobě pohlednic, které vtipně ovlivnily i prosincová přání. Malá umělecká díla Josefa Švába z Prahy byla někdy tak trochu na hranici dobrého vkusu, na rozdíl od pohlednic jiných českých umělců, Kvěchové-Fischerové a  Josefa Lady. Ti postavili laťku tak vysoko, že ji těžko někdo překoná.

Okouzlení z Vánoc, té zvláštní intimní atmosféry, svátků mírů, klidu a světla se člověk nikdy nenabaží. Svátky, kdy rodiny mají být pospolu, jsou plné mystiky a očarování dětských očí, které se chvějí očekáváním, dospělých, kteří slzí při vzpomínkách na ty, kteří s námi už nejsou, kteří nás opustili.

Splňme si vzájemně jedno přání. Buďme k sobě slušní a vstřícní. A mohlo by nám to zůstat i po vánocích.

                                                                                                                                                Egon Wiener