Jestli byl listopad prazvláštní, pak zase tak výjimečný nebyl. Začínal vzpomínkou na zemřelé,  vlezlá rána, posun času a tmu jako v pytli už odpoledne v pět hodin a až na listopad roku 2014 i první sníh. Vcelku tedy domácí pohoda až na rodinné pře v rodinách, komu fandit po volbách na radnici, kde jsme se dočkali kotrmelců, které jsme naposledy viděli při cvičení starších pánů na spartakiádě…

Nejdřív to bylo zábavné, později k pláči, pak překvapivé, ne nepodobné Lazebníku Sevillskému. A aby listopad nebyl zkrácen o drama, když už na scéně byla veselohra, tak události „na kraji“ rovněž neměly chybu. Pán kraje čelí obvinění. Drama, jak od Ibsena. Jeden by řekl, až do hrdel a statků. Byla tu i jedna Jana z Arku. Scházelo jen to, že ji nemučili a bratři jí nepálili chodidla a boky. Schází mi jen Jan Hus a Zikmund, liška zrzavá, kapitán Dreyfus a malá, místní hilsneriáda. Fuj, to ale byla dřina! A to se řekne „listopad“. Kdeže ty loňské sněhy jsou? Starosti, co si obléci do divadla na oslavy VŘSR – pamětníci si jistě vzpomenou.

Jsme na dobré cestě. Co koncertů, filmů, besed a výstav jsme my, nebo rodiče dříve v tomto měsíci absolvovali a zůstali hluší. „A přece se točí!“, řekl Bruno, snad „Džordáno“, a měl pravdu. Našli jsme si adekvátní náhradu. Když už ne oslavy říjnové revoluce, tak aspoň povolební tanečky, obvinění hejtmana že „údajně bere úplatky“, odvolání náměstkyně, která „nebrala“, ale údajně zas nepracovala. Jo, když se mají na úřadech lidé rádi, to je potom národní štěstí pro pracující. A to máme štěstí, že klérus v našem kraji zas tolik nerestituoval.

Byl jsem na přednášce v liberecké knihovně pro děti z arcibiskupského gymnázia v Praze. Zadarmo. A přesto mne obdarovali pozorností a zájmem o naše dějiny. Korunku, jak z hlavičky Pražského jezulátka příjemnému odpoledni dala paní profesorka. Ta mi za odměnu na pamětnou věnovala krabičku sirek s pražským motivem a s omluvou, že jsou chudá škola, což jsem s pochopením přijal.

I to byl můj listopad. Teplý a občas vlídný. Těším se na příští měsíc předvánočních radovánek, Vánoc i svátků Chanuka, které se s těmi vánočními překrývají. Těším se na sníh i na to, že se zas brzo oteplí a my ušetříme za topení, že vláda na kraji i na radnici najde společnou cestu a řeč. Že lidé kolem nás nebudou jen prosincoví čerti, andělé a Ježíškové, ale ti, kteří slušně odpoví na pozdrav, v tramvaji pustí starou paní sednout, nebudou používat hrubá a sprostá slova a udělají něco pro to, aby už bezdomovci nespali na chodnících u budov, kde jim z roštů na záda fouká odpadové teplo. Děti si najdou čas na své rodiče a všichni na sebe budou vlídní… To pak bude prosinec!

Egon Wiener