Nezvyklé teplo v listopadu

Píše se rok 2014, je listopad, podzim a takové teplé a přívětivé skoro jaro tu už dlouho nebylo. Nebe jas a vítr z polí, ,,listopad“, posun času, že už v pět je jak v černém pytli… A přesto jsme se všichni drželi zuby nehty podzimu, který tak připomínal teplou svačinu, polívku, co jsme jako studentíci dostávali na bramborové (chmelové) brigádě do ešusu.

 

Teplý podzim, dětství plné her a hloupostí, říká se i malin nezralých. Byla jablka, co rostla kolem nás, a na která ruce dosáhly. Čas, kdy tolik nepršelo a nebylo tolik nemocí. Kdy vedoucí úloha společnosti, ve které jsme žili, štvala sice kde koho, ale většina si žila jako, jak se říká v bavlnce, v povijanu, žádní bezdomovci.

Rozhodně tolik nefoukalo, učitelkám se místo paní říkalo „souško“ a svátků jsme slavili o něco víc. Třeba v kině Varšava v Liberci – dětský filmový festival, skoro jako ten pro velký, opravdový. Nevím, co by dal každý ředitel tehdejší školy aby se mu deváťák, aspoň jediný přihlásil do učení na obor – horník, tehdy nejčestnější povolání. Něco podobného měl, rok co rok v repertoáru školy i ředitel ,,textilky“, kdy průmyslovky speciálních zaměření musely jednoho maturanta poslat do důstojnické, vojenské školy…A vidíte, pokaždé úkol splnily.

To dělal ten teplý podzim tehdy. Dneska a příště už bude na dveře republiky bušit a dožadovat se vstupu chalífát, „naše budoucnost“ největší kamarádi a chlebodárci islamisti. To nejde přeskočit, jako místní volby na radnici, připomínaný 17. listopad, který by se  společností jinak přešel téměř mlčky, staršími jen s povzdechnutím…

Teplý podzim. Stále víc lidí už nevidí zlo jen v Rusech, ale i v tom, že nám lžou i Ukrajinci i novináři, NATO, Obama, politici. A co je nejhorší, že se hrubě napadají ti, co mají jiné názory. Netoleruje se jiný hlas, než ten, co vyhovuje a nenávidí ,,komunisty“. Hodně, na vkus mnohých spoluobčanů, hrubě a nenávistně se kritizuje prezident republiky.

Tohle je v jedné kostce magi stav naší společnosti. Tohle píši Marťani ve svém hlášení domů na mateřskou loď a rozhodují se, zda už přišel čas nechat se odhalit a dosednout na naši planetu. Poslat poslance Bendu do továrny, na radnici posadit primátora z vesmíru a něco dělat s dopravou v krajském městě. Tam před radnici postavit zas nějaké to dětské sousoší, na Sokolák vrátit morový sloup, zlevnit místní hromadnou dopravu, dát lidem dobrou a dobře placenou práci. Udělat víc proto, aby co nejdýl bylo venku teplo, zima nebyla studená, aby až to přijde, venku to neklouzalo a lidi se k sobě byli vlídní a nehledali za vším snahu vrátit staré komunistické pořádky. Ach jo…
                                

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče