Příběh liberecké spalovny je pravděpodobně největším případem zneužití politické moci a veřejných prostředků v Liberci za posledních 25 let. Příběh ukazuje, jak vybraní politici pomáhali zdejší stavební firmě Syner i velkému bankovnímu domu PPF dostat se k miliardovým majetkům, které zaplatili doslova všichni občané.

Město Liberec trápí obrovský dluh, vysoce převyšující dvě miliardy. Každý z jeho obyvatel (včetně kojenců) dluží zhruba 28 tisíc korun. Na vině je hospodaření politiků s městským majetkem za poslední čtvrt století. Jak ale ukazuje případ liberecké spalovny, tento dluh nemusel být tak veliký a město mohlo bohatnout z výroby tepla. Kdyby ovšem vše nebylo připravené jinak.

Postavme si spalovnu – bude levné teplo

Libereckou spalovnu jako hlavní dodavatel stavby stavěla, což asi nikoho nepřekvapí, firma Syner. Spalovna původně patřila společnosti Termizo, a. s., kterou založily obce Liberecka a zejména samotné město Liberec. To v Termizu vlastnilo 77% majetkový podíl. Jeden z důvodů pro stavbu byl i ten, že obyvatelé Liberce tak získají levné teplo. Výstavba spalovny nebyla nijak levná. I s následnými úroky z úvěru přišla na 1,9 miliardy.

Aby Syner mohl spalovnu postavit, vzalo si město úvěr u IPB Banky ve výši 1,7 miliardy korun. Není bez zajímavosti, že tehdejší vedoucí liberecké pobočky IPB Milan Průcha se později stal ředitelem společnosti Termizo, která spalovnuprovozovala.

Sleva století, ale ne pro město

Díky problematickému hospodaření se IPB nedlouho poté dostala do existenčních potíží a byla pod státním dozorem prodána ČSOB. Všechny její problematické úvěry převzala státní Konsolidační agentura (původně Konsolidační banka). Mezi nimi i úvěr liberecké společnosti Termizo ve výši 1,7 miliardy Kč, který byl zajištěný právě samotnou spalovnou.

Ačkoliv cena za spalovnu se i s úroky vyšplhala až na 1,9 miliardy, v roce 2002 vláda Miloše Zemana na konci tzv. opoziční smlouvy a krátce před parlamentními volbami rozhodla o tom, že město Liberec může spalovnu získat od Konsolidační agentury za pěkných 715 milionů, tedy za méně než polovinu. Důvodem měl být veřejný zájem a strategický význam spalovny pro město. Rozdíl zaplatili daňoví poplatníci z celé ČR – výdaje na hlavu činily zhruba 115 Kč.

Pokud by transakce takto skončila, město by vydělalo či ušetřilo zhruba 1,2 miliardy. Ale město nebylo tím, kdo měl vydělat. Ukázalo se to vzápětí.

Hledá se zachránce

Provoz spalovny byl díky drahému úvěru některými politiky prezentován náhle jako vysoce ztrátový a tehdejší vedení města nakonec přistoupilo k jejímu prodeji, namísto toho, aby si samo sjednalo úvěr s lepšími podmínkami. Milan Průcha (původně z IPB) a primátor Jiří Kittner (ODS) se shodli, že Liberec nemůže vyšší zadlužení utáhnout a je třeba spalovnu prodat.

Začal se tak naplňovat scénář, který byl připraven s největší pravděpodobností již dříve a na kterém zainteresovaní vydělali stovky milionů.

S nabídkou na odkoupení spalovny za 700 milionů korun přišel tehdy absolvent zdejší obchodní akademie, majitel finanční skupiny PPF a pozdější sponzor libereckých Bílých tygrů, Petr Kellner.

Události nabraly spád – v srpnu 2002, těsně před komunálními volbami, odhlasovali liberečtí zastupitelé prodej spalovny za 700 mil. Někteří z těch, co tehdy pro prodej spalovny hlasovali, se dnes opět ucházejí o hlasy libereckých občanů… viz přehled hlasování.

…a tak má Liberec místo spalovny arénu

Liberec přitom měl i jiné možnosti, především si mohl spalovnu ponechat a vzít si na její splácení nový, výhodnější úvěr. Konkurenční nabídku od Komerční banky však vedení města odmítlo s tím, že by podle názoru tehdejšího primátora Kittnera město zvýšení dluhu o miliardu nezvládlo.

Toto přesvědčení mu ovšem nijak nebránilo, aby jen o pár měsíců později Jiří Kittner podepisoval právě s PPF úvěrové smlouvy na stavbu hokejové arény, která město zadlužila o zhruba stejnou částku, jako spalovna.

Informace o spalovně jako o „prodělečném podniku“ se brzy ukázaly jako liché, šlo do značné míry jen o účetní trik. Spalovna totiž začala prakticky hned po prodeji vykazovat každoročně zisk v desítkách milionů a vytváří jej od té doby dodnes.

Skupina PPF spalovnu prodala v roce 2009, po 7 letech, kdy jí slušně vydělávala, za cenu vysoce převyšující původních 715 milionů. Podle odhadů za 1,4 miliardy Kč. Spalovnu koupila společnost Codar Invest BV se sídlem v Nizozemsku a od ní v roce 2013 společnost MVV Energie, která provozuje libereckou teplárnu. Investice se musela rychle zaplatit. Možná i zde leží odpověď , proč mají liberečtí kromě obřího dluhu i nejdražší teplo v ČR.

A tak se kruh uzavírá. Spalovnu za 1,7 miliardy korun postavil jako hlavní dodavatel stavby Syner. Po krachu IPB, která na ni poskytla úvěr, ji doplatili daňoví poplatníci. Město ji sice od státu získalo s výraznou slevou za velmi výhodnou cenu, ale nenechalo si ji.

Obratem ji za stejnou cenu přeprodalo jedinému zájemci – PPF. Ta závazek spalovny okamžitě přeúvěrovala a spalovna začala jako mávnutím kouzelného proutku vydělávat desítky milionů ročně. Za několik let ji PPF s výrazným ziskem prodala.

Město Liberec se prodejem spalovny dluhu za její výstavbu zbavilo. Ale o pár měsíců později si vzalo prvních 500 milionů jako úvěr na stavbu Tipsport arény, kterou opět stavěl Syner. Celkové náklady na výstavbu arény přesáhly 900 milionů a Liberec halu nyní splácí více než 50 miliony ročně.

Hokejový byznys zde provozuje Syner, zisky z něj jdou za ním. Jak vyšlo nedávno najevo, hokejový klub Bílí tygři Liberec, dotuje Petr Kellner z PPF. Má z čeho.

Politici v orgánech TERMIZO, a. s. :

V době prodeje byli v orgánech společnosti tito politici:

Představenstvo: Jiří Drda (ODS, dnes SLK) – předseda, Jiří Kittner (ODS), Stanislav Cvrček (US, dnes PRO Sport a zdraví), Josef Nadrchal (DRS), Michael Canov (ODS, US, dnes SLK), Petr Krobot (nezávislý)

Dozorčí rada: Antonín Samek (nezávislí), Jiří Ježek (ODS), Tomáš Hasil (ODS) a Radim Šlapák – manažer z firem Investorsko inženýrská, Golf Ypsilon, Genus TV (vše dceřiné společnosti Syneru)

Chronologie

• 1997 – zahájení stavby
• 2000 – zahájení provozu
• 2002 (duben) – vláda před parlamentními volbami rozhoduje o prodeji spalovny městu
• 2002 (květen) – ředitel Termiza Milan Průcha (předtím ředitel liberecké IPB): spalovna není schopna uhradit z vlastních zdrojů investici ve výši 250 milionů Kč na nákup dioxinového filtru
• 2002 (srpen) – zastupitelstvo SML schvaluje postoupení pohledávky ČKA za Termizo, a. s.
• 2002 (říjen) – PPF se stává majitelem 90% Termiza
• 2004 – spalovna je v zisku 29 milionů