Vítězný oblouk, úvaziště jako pro slona…. Volné pokračování zabetonování Liberce do šedivého odlitku. Opět se město nepoučilo, neduplo a svolilo k něčemu, co jej provází celé období po sametové revoluci. Účelové stavby bez špetky invence, kdy nad krásou vítězí byznys, bezohlednost a síla peněz. Jak jinak nazvat boom libereckých komerčních staveb? Jak odpustit úředníkovi na radnici, jeho šéfovi, že souhlasili s takovým barbarstvím? Zničit genia loci města, které mělo svou osobitou tvář. A nyní opět, jako by pokračování nemělo mít konce.
Podívejme se na vchod do zoo z První republiky. Neokázalý, skromný. A přitom si radní mohli dovolit víc, mnohem víc. Měli na to… A ti dnešní, slušelo by se říci „ skoro žebráci, holota vypráskaná“, čeho tím okázalým vstupem chtěli docílit? Ano, první dojem by měl být ohromující, ale kde nejsou tintili-vantili, jedeme na dluh – páni šnoreři.
Okázalé město, co má díry na ponožkách, nemá co oslavovat. Jiní mohou mít i jiné názory, nedělejme si iluze, že právě ten náš názor je nejlepší, ale o jedno vás prosím: buďme na sebe slušní. Za vraty, za bránou žijí zvířata – dravci, sloni, opice ať si nás nepřestanou vážit. Neučme je slovům, která neznají, a neměla by znát. O to vás žádám a jsem si tím i jist… Jak kdo s tím naloží, je na jeho vychování.
Je škoda, že jsme opět vyhodili z okna tolik peněz za okázalost, která chudému městu, byť metropoli, nesluší. Chudoba cti netratí, aneb nějak nejde dohromady, aby se městu rozpadaly hradby. Nějak to lidem v Kocourkově pořád nejde do hlavy: tak zchudlé město a přitom radní bohatí, že už neví, co by si za ty prachy koupili… Ve školách už nečtou Nerudův fejeton ,,Kam s ním?“, ale anonymní – „Kam s nimi?“. A všichni se baví, vždyť to jsou – kocourkovští. Přitom, jak vidno nepřišli ani v zoo opičky o to hlavní – vítězný oblouk, vchod, jak se sluší a patří.
Prosím, berte to jako satiru, humor a pokus o vtip. Nejde o to postavit, podobně jako v Táboře, kádě před radnici a žádat své spoluobčany, aby do nich házeli vše co jim je ,,drahé“… Dopadli bychom jako husité umírající v bratrovražedném boji u Lipan. Už vidím ošatky plné eur a zlata, jak mizí v kádích, jak u nich staří fotí malá děcka a slzí radostí. Dej a bude ti dáno – stojí nad dveřmi všech resortů zdejší radnice, peníze se zde lepí v kolcích, tak nějak postaru, hotovostně. A potom, kdo chce, může se s dostatečně vstřícným úředníkem vyfotit. K tomu poslouží i radniční černá komora a hluboká, dobře ukrytá bezedná studna, kdesi v útrobách radnice.
Je konec září a páří se nám z lesů, vod a strání. Rostou václavky, poroste i sebevědomí budoucích primátorů, těch, co si brousí zuby na primátorské křeslo. Počkejme si. Nechť zvítězí strana, hnutí, které má sílu lví, neboť i k nim vede brána, oblouk vítezný. V africké Mombase mají jako vstup do východní Afriky dva velké sloní kly obrácené k sobě a tvořící tak vtipnou, neokázalou bránu odnikud nikam. Žel na rozdíl od té naší žádný zbytečný beton, nepovedené sochy, umění, kterému nikdo nerozumí… Neměli bychom tam poslat zdejší zastupitele, co to všechno schvalovali? S jedním překvapením – jednalo by se o letenku jen jedním směrem – zpátky po svých….
Egon Wiener
