Investorsko inženýrská, a.s., jeden z dlouhodobých symbolů, řečeno s klasikem Romanem Janouškem, „politického podnikání“ v Liberci i jinde je v insolvenci. Ačkoliv ještě nedávno vydělávala stamiliony na často hodně podezřelých veřejných zakázkách, není dnes schopná splácet své základní dluhy. Ponechme stranou trochu otázku, do čích skutečných kapes ty obří prostředky šly a jaké je skutečné pozadí konce Investorsko inženýrské a připojme jednu osobní, milou vzpomínku.
Budou to tak čtyři roky, kdy nám do redakce došla žaloba od kdysi dceřinky Syneru Investorsko inženýrské. Ta si na nás u soudu stěžovala, že jsme psali o tom, za kolik od města nakoupila pozemky v průmyslové zóně Sever a za kolik je pak prodávala dál a kolik na tom vydělala, čemuž se pod vládou jejích přátel z ODS tak urputně bránilo město samo.
A že prý proto musela nějaké pozemky kterému si investorovi (ten si měl naše články opřené o tvrdá data přečíst) prodat levněji a ten vzniklý rozdíl mezi cenou jimi navrženou a tou, kterou byl ochoten dát investor (šlo asi o milion korun) pak chtěla milá Investorsko inženýrská po nás. A že se máme omluvit a zaplatit, jinak že půjdeme k soudu.
Řekli jsme: dobrá, pojďme k soudu, protože naše svědomí je čisté, za svými argumenty si stojíme a máme je o co opřít. Navíc námi osloveným právníkům přišla argumentace Investorsko inženýrské stejně tak neuvěřitelná, hloupá a účelová, jako nám samým, takže nám to jen dodalo na odvaze. A výsledek? V poslední možný den, kdy bylo možné žalobu stáhnout, ji Investorsko inženýrská, kdysi tak podstatná část zdejšího politicko-podnikatelského systému, doslova za 5 sekund dvanáct, stáhla a svůj předem tolik hlasitě deklarovaný boj vzdala sama. K soudu tedy ani nedošlo.
Zpětně viděno se i tento někdejší zastrašovací pokus Investorsko inženýrské jeví jako náznak nadcházejícího konce. Jako urputná reminiscence a vzpomínka na doby, kdy se v Liberci řvalo na novináře, vyhazovali se z práce a jména některých firem i lidí byla tabu a když ne, tak se o nich smělo informovat jen v barvách nejrůžovějších. Bývávalo a zaplať pánbůh za to, že bývávalo.
Časy se naštěstí mění, ale někteří lidé to nedokážou pochopit. Proto budou dál vysedávat v saloncích vybraných libereckých restauracích a snažit se ovlivňovat tvorbu i chod veřejných zakázek, protože nic jiného (v rozporu s vlastní volnotržní ideologií) neumí a bohužel i nadále existují politici, kteří i přes protikorupční moderní rétoriku by rádi do místního VIP klubu.
Stejně tak na mediálních stránkách Syneru bude tamní šéfredaktorka spílat kritikům zdejšího klientelistického kapitalismu se stejnou vášní, jako když za normalizace na stránkách stranického tisku KSČ tepala nepřátele socialistického zřízení. Někteří lidé se prostě nezmění, lhostejno jakou barvu trikotu zrovna mají.
Jde často o zášť osobní, protože dotčení přicházejí o zdroj peněz z účelově vyrobených zakázek – a to jak betonoví lordi, tak jejich „novináři“. Ne, že by se nesnažili, ale přeci jen už to prostě nejde tak, jak si zvykli.A to bolí. Ale i tato nenávist, jejíž důvody jsou na hony cítit trapnou lží je de facto předzvěstí měnících se časů. I konec Investorsko inženýrské může být jedním z takových znamení.
