Liberecká informační společnost (LIS), a.s. byla založena za účelem uspokojování veřejných potřeb města Liberce. Jde například o rozvoj jeho informačního systému. Město LIS výlučně vlastní a vykonává nad ní dohled skrze své orgány. Pokud se byť jen právní laik seznámí s problematikou zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen InfZ), musí dojít k závěru, že LIS je učebnicovým příkladem společnosti spadající pod tento zákon.
V březnu 2013 jsem jako spolupracovník Změny pro Liberec pracoval na porovnání nákladů různých měst na IT. Podle InfZ jsem se proto LIS zeptal, jaké konkrétní služby pro Liberec provozuje a kolik za ně sama platí svým dodavatelům. Moji žádost LIS ale zamítla s tím, že se necítí být povinnou podle InfZ. A to i po odvolání, kde jsem navíc uváděl odkaz na konkrétní judikaturu svědčící o opaku. V obou případech mi přitom nebyl uveden ani jeden jediný argument, proč by LIS pod InfZ spadat neměla.
Bohužel to nebyl ani první případ, kdy LIS odmítla podat informace. Již v minulosti totiž zamítla například jinou žádost podanou podle InfZ Jaromírem Baxou. Nezbylo mi tedy, než podat žalobu ke Krajskému soudu (KS). Je nutné také podotknout, že proti vydání informace hlasoval v tu dobu v představenstvu LIS bohužel i člen nominovaný sem za Změnu pro Liberec (dnes již v TOP09). Po vydání rozsudku KS na podzim 2013 (viz dále), proto ZpL navrhla jeho odvolání, když byl navíc dopředu upozorněn na to, že jeho postoj je v rozporu nejen se zákonem, ale i s tím, co ZpL dlouhodobě prosazuje – transparentnost a otevřenost městských společností vůči občanům.
Před samotným soudem pak proběhla o celé věci ještě jedna diskuze zde na webu. Je zajímavé porovnat si zpětně názory Jiřího Šolce (předsedy představenstva LIS) a Michala Hrona (předsedy dozorčí rady) s tím, jak nakonec vše dopadlo a jak rozhodly nezávislé soudy.
Soudní spor před Krajským soudem
V září 2013 totiž KS vydal pravomocné rozhodnutí, že LIS je povinnou podle InfZ. Protože soud rozhodnutí LIS označil zároveň za nepřezkoumatelné kvůli jeho neodůvodněnosti, byla LIS uložena také povinnost znovu mojí žádost vyřídit. Já k tomu dodávám, že obě neodůvodněná rozhodnutí LIS jsou také hanebná, protože právě ta jejich neodůvodněnost vyvolává v tazateli pocit právní nejistoty, že něco přehlédl nebo opomněl, a zároveň mu ztěžuje možnost obrany (nelze napadnout konkrétní argument). Je to o to smutnější, že text druhého rozhodnutí zaslal ředitel společnosti mailem v kopii nejen J. Šolcovi, ale také M. Hronovi. Oba politici tedy tento postup kvitovali, aniž by zasáhli.
To bylo pro mne zklamání – na vlastní kůži jsem poprvé zažil, jak to v Liberci chodí, když se někdo začne ptát.
Zajímavé je také přečíst si toto vyjádření, které zaslala LIS soudu k mojí žalobě. Obsahuje sice různá levná a nepodložená tvrzení o tom, že moje žádost je nesrozumitelná, nepochopitelná a zasahuje do obchodního tajemství společnosti, chybí v něm ale opět jedna malá drobnost – jakýkoli argument, proč LIS nespadá pod InfZ. Přijde mi to nepochopitelné a tento dokument tak představuje v podstatě jen písemný důkaz absurdnosti celého konání představitelů společnosti. Vypovídá také o tom, jak moc uvážlivě LIS nakládá se svými prostředky, když zaplatila za vypracování takovéhoto dokumentu advokátní kanceláři.
Ignorování pravomocného rozsudku
Aby toho nebylo málo, podala si LIS proti rozsudku KS kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Podání stížnosti ovšem nemělo odkladný účinek, rozsudek KS byl totiž pravomocný! Přesto ho ale LIS dokázala zcela bezostyšně ještě dva měsíce ignorovat. Až když NSS zamítl žádost LIS o předběžné opatření na odklad vykonatelnosti rozsudku KS (kterou LIS také podala a jejíž podání samo o sobě ale odkladný účinek také nemělo!), a až když jsem LIS znovu vyzval k odpovědi dalším dopisem, dočkal jsem se konečně v prosinci 2013 opětovného vyřízení mé žádosti – a dokonce kladného. Nicméně kasační stížnost u NSS LIS bohužel přesto nestáhla.
Zamítnutí kasační stížnosti LIS Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost LIS založila hlavně na tom, že
1) KS nenařídil ústní jednání, kde LIS chtěla uvést svoje argumenty, čímž ji poškodil.
2) Od doby založení LIS se těžiště její činnosti přesunulo k soukromoprávní oblasti, a to k poskytování služeb elektronických komunikací za účelem zisku….
V březnu 2014, rok od vznesení mého dotazu na LIS, pak NSS uvedenou kasační stížnost zamítl. Tvrzení LIS číslo 1) označil za účelové (více viz. odst. 15 rozsudku). Mě osobně přijde navíc jako nehorázné právě vzhledem k tomu, jakým způsobem LIS písemně (ne)argumentovala u KS ve výše uvedeném případě. Tvrzení číslo 2) a související pak NSS označil za zcela obecná a zcela nepodstatná (odst. 20), když je nutné mít na zřeteli zejména to, že podle zákona o obcích by měla být činnost obce spojena vždy s uspokojováním veřejných zájmů a s plněním úkolů obce. NSS přitom uvedl odkaz na judikaturu, která byla LIS předložena mnou již při odvolání v roce 2013!
Celý tento zbytečný a nesmyslný soudní spor považuji za smutný příklad toho, jak v Liberci reálně přistupují v tuto chvíli komunální podniky a politici v jejich čele ke zveřejňování informací. Je pozitivní, že se NSS v Brně vypořádal také s argumenty, které LIS nakonec uvedla v kasační stížnosti. Znamená to totiž ve svém důsledku, že byl nezávisle potvrzen dlouhodobý postoj Změny pro Liberec, že všechny komunální podniky města Liberce mají povinnost podávat informace podle InfZ, protože uspokojují a vlastně musí uspokojovat zejména veřejný zájem. Doufám tedy, že můj případ poslouží jako precedens, a že tato věc tak snad již nebude v Liberci nikdy více předmětem žádného politického sporu a že otázky všech občanů na všechny městské společnosti budou ve všech případech solidně vyřizovány podle zákona.
