Tak nějak bez obalu. Tyhle slova napadnou návštěvníka aktuální výstavy umělce Pavla Karouse, která je k vidění do do 21. února v Galerii Die Aktualität des Schönen v liberecké Plaze. Výstava nese výstižný název Pámátník obětem české transformace a autor v ní nenechává nit suchou na vývoji posledních dvaceti let v Liberci, potažmo v celé zemi vůbec.

A protože si podobný počin pozornost jistě zaslouží, požádali jsme Pavla Karouse o rozhovor.

Vaše výstava je pojmenována „Památník obětem české transformace“, jaký byl původní nápad a jaká by měla být pointa celé akce?

Když jsem byl osloven kurátorem Janem Stolínen, abych vystavil v jeho Galerie Die Aktualität des Schönen, pobavil mě paradox malého výstavního prostoru s náročným programem, zaměřeným na současné vizuální umění, uprostřed poloprázdného ale jinak tuctového obchodního centra. Chtěl jsem se k tomuto vztahu vyjádřit  – parafrázovat tento poměr výtvarné instalace k současné komerci. Zároveň jsem věděl, že v Liberci existují umělecky velmi podařené nové monumenty ve veřejném prostoru, komentující minulost: památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti a památník obětem komunismu, ale nějak mi zde chyběl pomník obětem současného místního reálného kapitalismu odtud tedy záměr vytvořit „Památník obětem české transformace“.

Myslíte si, že by současné umění mělo být „angažované“, tj. vyjadřovat se aktuálnímu dění a problémům nebo „stát stranou“?

Na umění je krásné, že nemá žádné mantinely, kromě těch co si vytvoří autor, takže se může vyjadřovat k čemu potřebuje. Slovy Ludvíka Hlaváčka můžeme také říci že: „Každé umění je politické v tom smyslu, že otevírá perspektivu sociálních vztahů.“  Já se občas zabývám „politickým a angažovaným umění“ v tom užším slova smyslu jako visuálním uměním, které se explicitně vztahuje k sociálním a politickým problémům. Osobně tuhle potřebu mám, protože mě k tomu provokuje současná lokální situace.

Použil jste například parafrázi loga nejznámější liberecké firmy, jejíž napojení na zdejší politiku je notoricky známé. Stejně tak známá je její snaha své kritiky umlčet. Neobáváte se toho?

Určitě ne, svojí uměleckou instalací jsem zákon neporušil a zároveň nepracuji na postu ani nemám zakázky, na které by jinak tahle velmi vlivná korporace mohla dosáhnout. Spíše si myslím, že moje výstava je pod jejich rozlišovací schopnost. O jejich napojení na libereckou radnici stejnak všichni v této oblasti vědí, takže než k aktivizaci veřejnosti jsem je použil jako výtvarný symbol korupce, který jsem k „pomníku české transformace“ potřeboval.  

Asi ani politikům neuděláte radost (na výstavě lze vidět např.fotografii někdejšího náměstka primátora pro kulturu Ondřeje Červinky z ODS, jak s krájí dort představující tehdy právě bouraný Masákův OD Ještěd). Už jste si vyslechl nějaké reakce?

Když jsem před lety útrpně sledoval kauzu zbourání unikátní architektury obchodního domu Ještěd od Hubáčka a Masáka, zaujala mě v mediích tahle skvělá fotografie s rautu při slavnostním otevření výstavby impotentní architektury OC Forum, který Ješted nahradit. Fascinovala mě otevřená vizuální čistota poselství, které záběr fotografie předává. Pro výstavu jsem vytvořil plastovou kopii dortu ve tvaru OD Jěštěd, na které mě zajímá, co se stane z modelem brutalitní geometricky definované pozdně modernistické budovy, když je transformována do mazlavé a tekuté formy lákavého dortu těsně před naporcováním. Největší radost mi udělali dvě děvčata, která se mě na vernisáži výstavy zeptala, jestli si můžou z „dortu“ ukrojit a ochutnat.

Je výstava zaměřena speciálně na Liberec? A co Vás do Liberce přivedlo?

Liberec mám hodně rád, studoval jsem střední školu v Železném Brodě a v Liberci jsem měl první dívku, takže jsem jezdil do Liberce pařit. V druhé polovině 90. let byl Liberec kulturní epicentrem se skvělou architekturou, silným odkazem Liberecké školky – Sialu. Z výstavy Socha a město zůstaly ve veřejném prostoru objekty od těch nejlepších sochařů předchozí generace. V Liberci se pořádali inspirativní výstavy –  Galerie Die Aktualität des Schönen už fungovala, ale v jiném prestižním místě na náměstí vedle radnice a hlavně v Liberci (i v Jablonci) se pořádali pravidelně punkové a elektronické koncerty – město žilo. Liberecká atmosféra byla libertinská. 

Na začátku století zde začalo fungovat o. p. s. Spacium, které osazovalo současné umění do veřejného prostoru, to ale muselo před šesti lety svoji činnost kvůli nepřízni na radnici pozastavit. Když jsem se dnes po letech do Liberce vrátil, působilo na mě jako město poloprázdných obchodních domů a všudypřítomného reklamního smogu, s kráterem v centru města depresivně a to mě vyprovokovalo k určitému komentáři. Tím neříkám, že by se ostatní česká města nepotýkala se stejnými problémy a že je v Liberci je dnes všechno mrtvé – v době instalace výstavy mě třeba nadchnula atmosféra v podniku Stereo nebo architektonická studentská soutěž Ještěd F kleci.

Vaše výstava je v prostorách Plaza Centers, jednoho z nejméně chtěných obchodních domů v Liberci, který navždy změnil jeho historickou část. To bylo schválně nebo náhodou..:)?

To je samozřejmě schválně, je to místně specifická výstava!

Fotografie z výstavy si můžete prohlédnout v archivu libereckého fotografa Jana Peška ZDE.

Pavel Karous (*1979) je sochař, který vytváří objekty, věnuje se site specific instalacím, intervencím do veřejného prostoru, architektuře výstav, scénografii a designu. Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Prostorové tvorby Mariana Karla a na stejné škole působil do minulého roku jako asistent v Ateliéru skla Ronyho Plesla. Ve své tvorbě se zabývá především vztahem mezi geometrií a lidskou společností. Studium přírodních struktur jej přirozeně dovedlo ke zkoumání tvarosloví totalitních systémů. Se svým projektem „Vetřelci a volavky“ dokumentuje a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru a je autorem právě vydané publikace Vetřelci a volavky – Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace. V roce 2011 vystavoval v Domě umění města Brna s Michalem Pěchoučkem, Pavlem Stercem a Dušanem Zahoranským na výstavě Vystavovatel a jeho diváci, za kterou obdrželi cenu Václava Stratila, udělenou iniciativou Umělec má cenu v kategorii Kolektivní výstava roku. V rámci „Kukačka 2012“ festivalu vizuálního umění ve veřejném prostoru v Ostravě vytvořil objekt Pandur, parafrázující korupční skandál kolem nákupu vojenských transportérů.   V minulém roce zrealizoval při festivalu „Medzicentrum“ pro veřejný prostor v Košicích objekt „Umělý kámen“.