Budování nových lanovek a lyžařských sjezdovek má i svou odvrácenou stránku. Jaké to má dopady na životní prostředí a má vůbec smysl v době, kdy si stále méně lidí může lyžování dovolit, zvyšovat počet sjezdovek? Řekl bych, že název článku „Hory bez sněhu jsou ekonomická katastrofa“ (Právo, 9. 1.) přesně vystihuje fakt, že masové lyžování již dávno není především krásný zimní sport v krásné přírodě. Že je to daleko spíše tvrdý byznys z jedné strany a konzumní móda ze strany druhé. A to konzumní móda, která musí dost lézt do peněz.
Koukal jsem na aktuální ceny skipasů v jednotlivých lyžařských areálech, a nejlevnější, který jsem našel, byl za 120 korun (dětský za sedmdesát). Tady dá tříčlenná rodina za možnost vyvézt si zadek nahoru a po prkýnkách se svézt dolů pouhých 310 korun za den. Taková cena je ovšem naprostou výjimkou. Většinou jsou trojnásobné a větší a našel jsem i cenu 750 korun (520), a to už by dělalo dohromady přes dva tisíce.
K tomu nějaké jídlo, to na horách nebývá právě nejlevnější, peníze za benzín a parkování (k módě patří i to, že do hor se samozřejmě jede autem), a to nemluvím o případném přenocování a o lyžařském vybavení. I to půjčené něco stojí, samozřejmě krát počet členů rodiny. Takový horský zájezd musí za víkend přijít běžně velkou rodinu na dost tisíc korun.
Jako vysokoškolák ve vyšší platové třídě si nemohu na svůj plat stěžovat, ale pravidelné zájezdy do hor by i pro mne znamenaly takovou finanční zátěž, že bych se musil omezit v jiných svých potřebách, třeba kulturních.
Kromě toho, jaký požitek může mít skutečný milovník zimní přírody a lyžování z pohybu mezi stovkami dalších nešťastníků, tísnících se a jeden druhému se pletoucích na zbytcích rozbředlého umělého sněhu, na nějž musí navíc doťápat po okolním blátě? V jinak holé, bezsněhé krajině, při pohledu na rány čerstvě vykácených průseků, jak se zas sjezdovka někde rozšiřovala. Údajně pro větší bezpečnost lyžařů, ale proč potom počet úrazů přesto rok od roku roste?
Letošní zima je svým nedostatkem sněhu mimořádná. Ale kdo může zaručit, že co se dnes jeví jako mimořádné, nebude vzhledem k probíhajícím klimatickým změnám za pár let zcela běžné? Důsledky, které to bude mít (nejen) pro masové lyžování, si lze snadno spočítat.
Zatím to ale vypadá, jako by právě ono bylo každodenní nejdůležitější událostí ekonomickou, společenskou, sportovní a bůhví jakou ještě. Člověk si nemůže v sezóně (a někdy i mimo ni) otevřít noviny nebo televizi, aby na něj spolehlivě nevybaflo cokoliv o lyžování.
Od obvyklého radostného „Super!“ nějakého náhodně odchyceného lyžaře, vykřikujícího to přímo na kameru, po výklad lyžařského podnikatele, kde se zas postaví nová lanovka, kde bude další sjezdovka, co kde se zase do lyžování nainvestuje. A jak jinak, se zvláštním zdůrazněním počtu nových pracovních míst, která to přinese – nic proti novým pracovním místům, pokud jde ovšem opravdu o ně.
V oficiálním dokumentu minimálně jedné správy povodí se už nějaký čas objevují znepokojující údaje o zamořování vodních toků chemikáliemi, užívanými při umělém zasněžování sjezdovek. Rozvojový dokument krajského úřadu zase upozorňuje na možný pokles hladiny spodních vod a na rizika, která z toho mohou plynout pro zásobování obyvatel pitnou vodou.
Tuším, že to asi není to, co by lyžaře či lyžařské byznysmeny trápilo v prvé řadě. Ale udivuje mě, jak si majitelé nedokáží spočítat, že s rostoucím počtem jejich lyžařských areálů či s dalším a dalším rozšiřováním těch stávajících, a samozřejmě s rostoucími ekonomickými problémy čím dál většího množství potenciálních zákazníků, zákonitě musí klesat výnosnost lyžařského byznysu. A to i kdyby všechny další zimy byly už vzorně zimní.
Jak začne být přeareálováno, jakmile je jednou překročena únosnost krajiny, může být rázem s celým byznysem konec. Leda by těm, co v něm podnikají, bylo jedno i tohle. Leda by za sebou s lehkým srdcem nechali vybydlenou krajinu, protože oni už jsou díky (umělému) sněhu za vodou.
