Nedávno jsme měli možnost díky nevypnutému mikrofonu v parlamentu České republiky „nahlédnout“ tak trochu do soukromí našich nejvyšších politických představitelů. Sledoval jsem v posledních dnech situaci a hlavně reakce veřejnosti na Rusnokovo páteční faux pas.
Zaznamenal jsem vyjádření pokrývající prakticky celé názorové spektrum. Od souhlasných komentářů, které opěvovaly premiérovu upřímnost a navíc odsuzovaly porušení soukromí, přes určitý nezájem o tuto epizodu.
Ten byl zdůvodněný argumentem, že kdyby volba a způsob použití výrazových prostředků byly to jediné, co by Jiřímu Rusnokovi šlo vytknout, bylo by to ještě báječné, až po jednoznačné odsouzení formy i obsahu, např. tak, jak to bez obalu řekl oskarový režisér Menzel v interview Martina Veselovského slovy: „Je dobře, že se to dostalo ven, alespoň může každý vidět, jaký je to buran.“
V repertoáru omluvných či chápajících vyjádření zazněl i názor, že chlapi halt tak mezi sebou mluví. Nechci v žádném případě nikoho soudit a jsem dalek tvrzení, že přes má ústa nepřešel nikdy a za žádných okolností nějaký ten vulgarismus. Je však potřeba si uvědomit skutečnost, že se jedná o rozhovor, který se odehrál na půdě poslanecké sněmovny mezi premiérem této země, ministrem obrany, tedy nejvyšším velitelem našich ozbrojených složek, a ministrem financí.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na náhodně zaslechnuté výroky nejmenovaného náměstka liberecké primátorky při přestávce jednání zastupitelstva v kruhu jemu blízkých. Byl to slovník 4. cenové skupiny, do kterého by dobře zapadlo i nedávné vyjádření magistra Černého při posledním zasedání zastupitelstva, že pokud na něj podá doktor Baxa trestní oznámení, tak mu rozbije držku. Zabýval jsem se i argumentem, že „chlapi halt tak někdy mezi sebou mluví“.
Prošel jsem ve svém životě různými prostředími a musím potvrdit, že na tomto argumentu opravdu něco je. Nemění to ovšem nic na skutečnosti, že volba výrazových prostředků v okamžiku, kdy nejsem pod veřejnou kontrolou, o mně mnohé napovídá. Jsou zřejmě chlapi a chlapi. Marně si totiž snažím vybavit situaci, ve které by mě například Míra Baxa, doktor Chvála nebo profesor Šedlbauer oslovovali „Ty vole“. Nezaregistroval jsem vulgarismy ani při těch nejvzrušenějších interních debatách Změny a na hlasovacích lístcích při volbách v rámci sdružení se mi taktéž nepodařilo objevit znaky používané pro schematické znázornění lidských pohlavních orgánů…
Jiří Rusnok: Ty vole, teď ještě zase zemřel Mandela.
Vlastimil Picek: Kdo tam pojede?
Jiří Rusnok: Já doufám, že prezident. Ty vole, já se úplně třepu, abych tam nemusel jet.
Vlastimil Picek: Protože voni to dělaj tak do deseti dnů.
Jiří Rusnok: Čtrnáctýho v sobotu to je. To jak máme s ním večeři, jo. Teď já mám ještě nějakej oběd, pak máme večeři. Takže já, vole, jsem ve strachu, jestli ještě nebudu muset jet tam. Vůbec se mi tam nechce. Vůbec. Pak mám devatenáctýho zase Brusel. Ale Mandela, to je zase průser. Ty vole, já nevim, dyť ještě ale. To je dálka jako prase, to bych tam musel nějakou linkou, nebo něčím.
Vlastimil Picek: Ale né, speciál.
Jiří Rusnok: Ty vole, kdo to zaplatí?
Vlastimil Picek: Já to zaplatím.
Jiří Rusnok: Tak rozpočet letos to zvládne, ale je to hrozný. Hele, já doufám, že Miloš je nažhavenej, že chce někam jet a že pojede. Oni doktoři mu budou určitě říkat, ať tam nejede.
Vlastimil Picek: Můžeš mi říct, jak vyleze do těch schodů do toho letadla?
Jiří Rusnok: No já nevim.
Vlastimil Picek: Dyť on má problémy se schodama.
Jan Fischer: Ještě tam bude nějaký průser, člověče.
Vlastimil Picek: Hele, nám zrušil cestu do Afghoše dvacátýho a poletí tady?
Jiří Rusnok: Tak asi nepoletí, tak je to v prdeli.
