Vzhledem k tomu, že letos uběhlo již 661 let od první zmínky o hlavním městském kostele, 424 let od zaklenutí a 131 let od dokončení regotizace, která mu vtiskla dnešní podobu, nebude jistě od věci se blíže seznámit s touto bezesporu zajímavou a zároveň (i když ve značně pozměněné podobě) nejstarší dochovanou stavbou na území Liberce.
Původně farní kostel sv. Antonína Velikého byl postavený na místě staršího, dřevěného svatostánku, jehož původní podoba není známa.
Stavba započala 17. září 1579 a prováděl ji zedník Georg Leypold ze Závidova dle plánů neznámého autora. Leypold postavil hrubou stavbu, a protože neměl zkušenosti se zaklenutím tak velkého prostoru, kostel zůstal na několik let bez klenby. 20. září 1582 byla dokončena věž a osazena pozlacenou makovicí, do níž tehdejší hejtman Ulrich z Rosenfeldu vložil pamětní listinu. Posléze nastalo přerušení stavby na pět let.
Až v roce 1587 byl k dostavbě kostela povolán z nedaleké Lužice Markus Spacio, který musel nejprve obvodové zdi zpevnit opěrnými pilíři, aby mohl kostel o dva roky později zaklenout. Spacio do střední Evropy přišel z městečka Lanzo na pomezí Itálie a Švýcarska a usadil se ve Zhořelci. Sice zde nezískal měšťanské právo díky protekcionistické politice místních cechů, to mu však nikterak nebránilo získat lukrativní zakázky od Redernů, majitelů Frýdlantského a Libereckého panství.
Značnou nezávislost mu umožňoval vysoký počet pracovníků hutě, díky nimž si mohl dovolit přijímat i rozsáhlejší zakázky. Jeho první známou realizací je právě liberecký kostel sv. Antonína Velikého, po jehož dostavbě se pravděpodobně podílel i na stavbě libereckého zámku. Následně pro Rederny realizoval řadu dalších stavebních podniků jako přestavbu frýdlantského hradu s polírem Antoniem, rodovou pohřební kapli a kazatelnu v kostele Nalezení sv. Kříže tamtéž, dále libereckou radnici (1599–1603), opět s polírem Antoniem, panský mlýn v Luhu pod Smrkem a kostel v Novém Městě pod Smrkem (1607).
Kostel představoval prostou stavbu bez větších uměleckých ambic v gotických formách, s orientovaným halovým trojlodím a nejspíše bez transeptu. Při západním průčelí se nacházela mezi dvěma okny trojlodí mohutná hranolová věž, která ve své nejvyšší části přecházela v oktogon. V ní se nalézal hlavní vstup do kostela, rámovaný jednoduchým, půlkruhovým bosovaným portálem s dominantním středním klenákem. Trojlodí osvětlovalo vedle dvou oken na západním průčelí ještě pět oken, prolomených na obou podélných stranách trojlodí. Jednoduchá okna s lomeným obloukem zřejmě neměla kružby. Presbyterium se působením pozdějších úprav a přestaveb nedochovalo.
O původní podobě kostela nemáme bližší informace, neboť v roce 1733 byl v souvislosti s povýšením fary na děkanství (1730) rozšířen stavitelem Johannem Felgenhauerem z Nového Města pod Smrkem o páté klenební pole v místě bývalé sakristie a transept, s nímž získal i nové kněžiště.
Vnější podoba kostela před regotizací, ovšem již po barokních úpravách, je patrná na nejstarších vedutách města – např. na Wernerově vedutě Liberce z roku 1752 či Arnoldově vedutě Liberce z Rohnovy kroniky z roku 1763. Interiér kostela byl velmi jednoduchý, v protestantském duchu. Obě boční lodě mají šířku cca dvě třetiny lodi hlavní a trojlodí je zaklenuto jednoduše profilovanou křížovou žebrovou klenbou bez svorníků, nesenou třemi páry štíhlých oktogonálních sloupů s hlavicemi a vysokými patkami. Špatný technický stav pak způsobil, že se původní renesanční empory (1588) nedochovaly – uvádí se, že během mše v roce 1715 došlo ke zřícení jedné z nich. Navíc za Felgenhauerovi barokní přístavby transeptu zmizel i renesanční vítězný oblouk.
Mobiliář včetně hlavního oltáře a západní empory s varhanami pochází až z pozdějších regotizačních úprav v letech 1879–82 (21.ledna. 1882 – vysvěcení nové stavby -pozn.red.), provedených podle plánů vídeňského architekta Ludwiga Tischlera (6. srpna 1840 Trieste–25. května 1906 Vídeň), autora řady výstavných budov v duchu oblíbeného historismu a to nejen ve Vídni, ale i na Slovensku a také na našem území (vedle Liberce také v Opavě či Teplicích). Tischler nechal odstranit všechny přístavby i empory, rozšířit okna, vyprojektoval novou západní emporu, loď s chórem zakryl sedlovou střechou a kostelu vtiskl jednotný, gotizující ráz. I přes veškeré úpravy a přestavby se však kupodivu jedné z nejcennějších partií původně renesančního kostela podařilo přečkat dodnes a to klenbě hlavní lodi vynášené elegantními ortogonálními pilíři.
Je paradoxem, že památka, která stojí u kořenů města, je dnes spíše příslovečnou popelkou, kterou řada návštěvníků města bez zájmu mine. Třeba se ale někdy dočkáme fundované práce, věnované historii této pozoruhodné stavby, která si bezpochyby náš hlubší zájem zaslouží.
[widgetkit id=53]
