Po skončení války se někteří němečtí nacionalisté nehodlali smířit s vznikem Československé republiky a vyhlásili odtrhnutí provincie Deutschböhmen s Libercem jako hlavním městem, vlastní měnou i armádou. Situaci muselo vyřešit vládní československé vojsko. Během poválečných let byla v Liberci založena vůbec první Komunistická strana Československa (1921). Ve dvacátých letech se do města vrátila konjunktura. Hned po I. světové válce se v Liberci zavedla tradice výstavných veletrhů, která po dlouhá staletí proslavila město po celé střední Evropě.
Ovšem s velkou krizí z roku 1929, která později postihla i české země, se situace začala měnit. Liberec zároveň nikdy nepřišel o svou úlohu centra německého nacionalismu. Právě zde se vytvořila základna sudetoněmeckého nacismu, který nabral na síle ve třicátých letech, kdy se otevřeně hlásil k hitlerovskému Německu. Od roku 1933 zde měla hlavní stan Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, původně Sudetendeutsche Heimatfront) v čela s vratislavickým rodákem Konrádem Henleinem. Byla podporována nejen významnými podnikateli (Liebiegové), ale postupně se jí podařilo strhnout drtivou většinu obyvatelstva. V posledních demokratických obecních volbách v roce 1938 pro ni v Liberci hlasovalo 19 766 voličů z 25 559 odevzdaných hlasů ( 92% volební účast). To představovalo 77,9% hlasů pro Henleinovy nacisty.
Na československou mobilizaci v roce 1938 odpověděla řada libereckých nacistů útěkem do Německa (včetně Konráda Henleina, kterému to Hitler nikdy neodpustil). Po mnichovském diktátu a připojení historického území Sudet ke Třetí říši v roce 1938, se Liberec stal hlavním městem nové župy – Sudety. Ve městě se soustřeďovaly nacistické represivní složky. Z Liberce i okolních obcí byli vyháněni a prchali Češi i němečtí antifašisté, kteří nacházeli azyl zejména v okleštěném území Československé republiky.Ve městě měl sídlo Konrád Henlein (vila na dnešní Husově třídě) a Sudetendeutsche Partei (budova A dnešní TUL v Hálkově ulici) byla včleněna do celoněmecké nacistické a jediné povolené NSDAP. Začalo pronásledování zbylých antifašistů a Židů. V reflexi na Křišťálovou noc vyhlášenou nacistickou vládou, byla i v Liberci vypálena židovská synagoga (na místě dnešní Krajské vědecké knihovny).
V květnu 1939 se realizoval připravovaný plán (geografický, ale i politický, jelikož tehdejší okolní obce/dnešní čtvrti měly silné zastoupení Čechů a levice) a došlo připojením dosavadních předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov ke vzniku tzv. Velkého Liberce. Počet obyvatel tak přesáhl 70 000.
Počáteční nálady městské nacistické reprezentace na velkolepou přestavbu Liberce jako prvního sudetského města v duchu pangermánského velikášství vzaly s postupujícími válečnými útrapami za své. Byla reorganizována průmyslová výroba ve prospěch válečného úsilí nacistů. Ve městě nebyl dostatek jídla, z fronty přicházely zprávy o dalších a dalších padlých. Nemálo původních podporovatelů nacistů z řad podnikatelů o své podniky přišlo, ze situace opět těžili jen nejvýznamnější podnikatelé, jako např. rodina Liebiegů (státní a vojenské zakázky). Ve městě a jeho okolí bylo zřízeno několik desítek pracovních táborů, kde byli za otřesných podmínek nuceni vykonávat otrockou práci váleční zajatci a političtí vězni. Mnoho jich zde našlo svou smrt.
S blížícím se koncem války sílila hysterie a strach německých nacistů. Začátkem května 1945 z město prchlo vedení Sudet v čele s Konrádem Henleinem (spáchal sebevraždu v americkém zajetí). V květnových dnech byl utvořen národní výbor, který začal vyjednávat o převzetí města s dosavadním vedením radnice. Jednotky SS se odmítaly vzdát. Liberec nakonec osvobodila Rudá armáda, která dorazila od města od Frýdlantu. Konkrétně 31. a 52. armáda I. ukrajinského frontu.
Do města se začali vracet vyhnaní a uprchlí Češi a Židé. Z libereckých čtrnácti set Židů, kteří zde před válkou žili, jich přežily nacistický režim zhruba dvě stovky, přičemž 180 z nich bojovalo proti nacistům v zahraničních jednotkách na východě i západě se zbraní v ruce. Další stovky židovských obětí byly utýrány ve městě a okolí poté, co sem byly přesunuty spolu s dalšími vězni z koncentračních táborů, aby podpořily válečnou výrobu nebo zahynuly při pochodech smrti.
Na základě mezinárodních dohod mezi vítěznými mocnostmi bylo rozhodnuto o odsunu sudetských Němců z prostoru Československé republiky. Již těsně po osvobození začalo docházet k tzv. divokému odsunu a některé ze samozvaných Revolučních gard, které dorazily z vnitrozemí se dopouštěly rabování i vražd na německém obyvatelstvu. V Liberci proti nim musela zasáhnout i Rudá armáda, která nakonec i ukončila divoký odsun (z Liberecka bylo takto deportováno zhruba 8 000 lidí) a začala s jeho organizovanou formou. Němečtí obyvatelé byli intervenováni v táborech (velký tábor se nacházel například v dnešním areálu TUL u Husovy třídy), kde se čekalo na jejich transport do jednotlivých okupačních zón v Německu. Z Liberce bylo odsunuto v roce 1945 přes 34 000 sudetských Němců. V roce 1946 to bylo více než 25 000 Němců. V Liberci v roce 1947 zůstalo přes 3 000 obyvatel německé národnosti, antifašistů nebo odborníků, kteří chtěli zůstat a pomoci s poválečným budováním průmyslu a infrastruktury.
Staleté soužití Čechů, Němců a Židů pod Ještědem tak rozbil nejdříve nenávistný nacionalismus, aby jej definitivně pohřbila největší světová válka a její následky.
s využitím zdrojů Jaroslav Tauchman
