První kolo prezidentských voleb je za námi. Do toho druhého postupují matadoři české politiky Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg, kterému (opět) pomohla masivní a co do obsahu a formy až neuvěřitelná kampaň. Ta jen dokazuje, jak je česká (a zejména její mladší část) populace snadným terčem PR a marketingových agentur. Ať se to zejména současným obdivovatelům „Karla“ nebude líbit, oba kandidáti mají více společného, než jsou jejich volební manažeři i oni sami ochotni přiznat.
Kdysi favorizovaný kandidát Jan Fischer, který se pomocí peněz miliardáře Tomáše Chrenka dlouhou dobu hřál na mediálním výsluní, nakonec pohořel na své „nestranickosti“, která se především ukázala bezvýrazností a šedí. Českou internetovou mládeží milovaný Vladimír Franz nakonec zřejmě nedobrovolně přepustil nemálo hlasů Karlu Schwarzenbergovi, když zejména v televizních debatách dokázal, že barevná kůže není všechno a rozhodně neznamená barvité myšlení a hudební talent neznamená talent politický.
Za zmínku stojí i totální propadák kandidáta ODS Přemysla Sobotky, který jen na poslední chvíli přeskočil nahnědlou populistku Janu Bobošíkovou. 2,5 % pro kandidáta první vládnoucí strany (a 4% v jeho domovském Liberci) možná občanským demokratům otevře oči a zjistí, že nedůvěryhodný polistopadový antikomunismus a popírání přítomnosti korupce jsou cesta do zatracení i zapomnění. Nicméně právě křiklounský antikomunismus a zejména korupční sítě jsou tak mocnými a nosnými pilíři modré party, že tomu tak být nemusí.
Několik procent dostaly i dvě kandidátky, které jistě volila řada opravdu slušných lidí s dobrou vůlí i nadějí v srdci – Táňa Fischerová a Zuzana Roithová. Možná těch pár procent ubralo na konečném výsledku Jiřímu Dienstbierovi, který měl jediný možnost kandidáty politických podnikatelů porazit. Do budoucna by stálo za zamyšlení, zda není potřeba koncentrovat síly, protože ani nejsilnější z lidí Héraklés by u města Lerny neporazil děsivou Hydru, nebýt pomoci statečného mladíka Ioláa. Že se ale nového levicového stylu Jiřího Dienstbiera zalekla i nemalá část ČSSD, je ovšem také o lecčem vypovídající a ukazuje to možná mnohem větší překážky..
Zvítězil Miloš Zeman, ačkoliv možná ne tak, jak by si přál. V samém závěru zasáhla České země masivní demagogická kampaň, dvojče té z roku 2010. Pod taktovkou někdejšího mluvčího Václava Klause, zástupce tabákového koncernu Phillip Morris a radarového manažera Tomáše Klvani se spojila skupina známých (a často pořád těch samých) osobností a současných mainstreamových umělců a vyrazili pod schwarzenbergskou zástavou TOP 09 do útoku. Chyběl jen Miroslav Kalousek, tvůrce současného „Karla“. Moudře se schovával v ústraní.
Těsně před volbami i krátce po nich mohli být čeští občané svědky až surrealistických vystoupení, kdy davy horovaly pro změnu od korupčního marasmu, kterou jim mám přinést Karel Schwarzenberg, který je sedmým rokem ministrem Topolánkových i Nečasových vlád, které úroveň korupce posunuly do netušených výšin. Sám ministr-kandidát sliboval ochraňovat chudé a bezmocné, pár týdnů co hájil Drábkův a Šiškův (lépe Šiškův a Drábkův) projekt S karty, měsíce po té, co Nečasova a Schwarzenberova vláda (a jeho TOP 09 snad více než ODS) vyhnala nespočetněkrát lidi do ulic kvůli jejím asociálním krokům. Nicméně mohutná mediální kampaň zabrala, nejen kdysi Schwarzenbergova (dnes Bakalova) média si přestala hrát na schovávanou a potomek feudálních pánů se ocitl těsně za vítězným Zemanem.
Když Karel Schwarzenberg, který ministruje s jednou přestávkou od roku 2007, těsně po vyhlášení výsledků označil Miloše Zemana za symbol posledních deseti patnácti let, nedopustil se jen této časové absurdity. Zmínil i opoziční smlouvu. Právem. V té době měly na chod Zemanovy vlády výrazný vliv temné postavy českého podsvětí (např. zastřelený František Mrázek), které doslova úkolovaly nejbližší spolupracovníky Miloše Zemana (ale i Václava Klause), jako byl ku příkladu Miloslav Šlouf (nebo Ivan Langr).
Ale v té době nespal ani dnes tak často (a záměrně viditelně) pospávající Karel Schwarzenberg. Se svým přítelem a business partnerem, kontroverzním miliardářem a soudem uznaným gaunerem (případ podvodného získání 40. tisíc hornických bytů na severu Moravy) Zdeňkem Bakalou za velice podivných okolností privatizovali úspěšnou Becherovku (1997).Tehdy ,za vlády Miloše Zemana, z ní začaly odtékat peníze, před nedávnem stamiliony ročně rodící zisky podnik se ocitl ve ztrátě, zkrátka nastal jev, pro který má čeština již drahnou dobu let výstižný název – tunelování.
Schwarzenbergovy obchodní aktivity s Bakalou neskončily jen u Becherovky, jsou živé dosud a netřeba se divit, proč média vydavatelství Economia (které od Schwarzenberga koupil právě Bakala) tak nepokrytě prosazovala právě tohoto kandidáta TOP 09. Nicméně o co více (a právem) se v médiích rozkrývaly varovné personální otázky z okolí Miloše Zemana, na ty samé okolnosti se u Karla Schwarzenberga zapomínalo a zapomíná.
Karel Schwarzenberg je zkrátka reprezentantem a do značné míry i produktem neprůhledných a politiku ovlivňujících podnikatelských skupin, stejně jako Miloš Zeman. Nejde dělat rozdílu mezi Šloufem a Kalouskem, mezi Bakalou a Hávou na jedné straně a zástupci Lukoilu či podnikateli z okolí pražských kmotrů (šéf Zemanovy SPOZ Mlynář) na straně druhé. Mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem. Dvě hlavy téže hydry. Dvě zla, z nichž v důsledku ani jedno není menší. Proto se jistě najde nemálo těch, kteří, neovlivněni reklamním volebním cirkusem, odevzdají protestní neplatný hlas.
Jaroslav Tauchman