Liberec se od druhé poloviny 18. století stává jedním z nejvýznamnějších průmyslových center monarchie. Počátky stavebního rozmachu souvisí stejně jako v předchozích obdobích s významnými mecenáši, v tomto případě s hrabětem Kristiánem Filipem Clam-Gallasem a jeho synem Kristiánem Kryštofem Clam-Gallasem. Tehdy již Liberec, patřil mezi clam-gallasovské nejrozvinutější a nejvíce prosperující panství. Díky tomu byl areál zdejšího zámku obohacen stavbou francouzsky orientovaného, luxusního zahradního paláce.
Důležitým momentem bylo v 80. a 90. letech 18. století významné rozšíření stávajícího města o dvě nové klasicistní čtvrti, situované v jeho bezprostřední blízkosti. Jednalo se o tzv. Filipovo Město (okolí dnešního Nerudova náměstí) a samostatné vrchnostenské městečko Kristiánov vybudované v návaznosti na zámecký areál. Význam tohoto počinu dokládají statistiky: 1757 bylo v Liberci 584 domů, roku 1786 již 957.
Během první poloviny 19.století ve měst pokračuje soukenická, manufakturní výroba. Je postavena měšťanská škola v Kostelní ulici (1812), ve své době jedna z největších v Čechách. Soukenické divadlo (1820) nebo roku 1831 nová Střelnice na úpatí Monstrančního vrchu při staré cestě na Prahu. Roku 1818 také do Liberce přichází mladičký Johann Liebieg se svým bratrem Franzem, aby zde založili obchod s plátěným zbožím. Po návratu z poznávací cesty po Anglii pak od Gallasů kupuje své první přádelny a v roce 1833 vzniká firma „,Johann Liebieg et Comp.“. Již od doby Gallasů se ale rýsují první sociální konflikty. Neúnosné podmínky v manufakturách, nízké mzdy a surové zacházení s dělníky dávají propuknout divokým protestům, spojených například s rozbíjením strojů.
Město pod Ještědem se od poloviny 19. století na dlouhou dobu stává ukázkovým příkladem rychle rostoucího průmyslového metropole. 1850 se Liberec (první po Praze) stal statutárním městem. V roce 1859 dosáhlo železniční spojení přes Pardubice s Vídní a přes Žitavu s Berlínem. Liberec stál uprostřed. Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně (později) automobilové továrny RAF. Na konci 19. století byla také postavena nová radnice a divadlo, budovány celé třídy luxusních domů, stavěny školy, zakládány parky.
To vše kontrastovalo s obrovskou bídou dělníků v ulicích kolem továren a v okrajových čtvrtích, kteří neměli žádná práva ani možnost, jak své postavení zlepšit. Proto se Liberec stává epicentrem dělnického hnutí, vydávají se zde první dělnické listy, organizují první spolky. Zdejší socialističtí vůdci hráli významnou roli v rámci celostátní rakousko-uherské sociální demokracie. Oficiální politika radnice přešla postupně od liberalismu k nacionalismu. Ve městě ekonomicky i politicky dominovali podnikatelé jako Liebieg, Prade, Salomon.
Liberec byl na začátku 20. století převážně německé město. Žilo zde zhruba 7 tisíc Čechů z necelých 37 tisíc obyvatel (jedná se o tzv. „vnitřní Liberec“, jinak celá aglomerace, kterou často tvořily dnešní čtvrti, měla cca 67 tisíc obyvatel). Několik stovek obyvatel bylo židovské národnosti. Liberec, jako první německé město Českého království, se stalo i ohniskem německého, zejména silně protičesky zaměřeného nacionalismu. Vedle toho a jako odpověď na to zde stejnou měrou vyrůstal i dělnický internacionalismus a solidarita.
V roce 1880 bylo v Liberci 1524 domů, 6375 bytů a 28 090 obyvatel. O 10 let později již 1799 domů, 7443 bytů a 30 890 obyvatel. Město se začínalo jevit jako organický celek. V roce 1900 měl samotný Liberec 34 099 obyvatel a 10 let později již 36 350. Jednalo se pouze o tehdejší a původní Liberec, od kterého je opět nutno odečíst nynější čtvrti jako Rochlici, Horní Růžodol, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice a Starý Harcov atd.
První světová válka přinesla do města bídu a hlad. Prosperovaly na ní, jako tradičně, jen velké firmy jako například textilní impérium Liebiegů. V okolí dnešní čtvrti Ostašov tehdy také vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků. Stovky jich zde zemřely na následky nemocí, zranění a hladu.
s využitím zdrojů Jaroslav Tauchman