V diskusích před krajskými volbami mě překvapil názor spolužáka, který nechtěl volit Změnu, která je prý levicová. Protože je to bystrý člověk, zamyslel jsem se, jak na to přišel. Ani mě by nenapadlo totiž po létech života v reálném marasmu socializmu volit levici. Když jsme se v devadesátých letech konečně setkali s pravicovými teoriemi trhu, bylo to opravdu osvěžující. V praxi je to docela jednoduchá věc: pokud musí spolu na volném trhu soutěžit dvě nebo tři firmy (třeba autobusy Liberec-Praha, stavební firmy), a pokud se místo namáhavé soutěže nespolčí proti zákazníkům, je to pro nás, obyčejné lidi, velká výhoda.
Soutěž je totiž nutí ke snižování ceny tak daleko, jak jen to jde. Chtějí-li uspět, musí snižovat svoje náklady, ne zvyšovat cenu. Jenže život je složitý, a tak jsou prý oblasti, kde tohle nefunguje. Proto se o některé věci chce starat stát. Ten to neumí jinak než těžkopádným administrativním řízením – a rozdíl ve výkonnosti takové ekonomiky můžeme názorně vidět třeba na Českých dráhách oproti Studentagency Radima Jančury.
Na život řízený a zajišťovaný státem sází obecně levice, na osobní iniciativu a volný trh sází pravice. Také dávám přednost tomu druhému, ale pokud to neumíme, nebo je-li stát v nevážnosti, tak jako byl po létech totality u nás a pokládá se obecně za správné stát oškubat, vyjde z toho kočkopes, ani pravicová ani levicová ekonomika, ale všeobecný útok na státní peníze.
A tam je najednou neviditelná ruka trhu zcela chromá. Jakmile totiž se jednotliví hráči začnou domlouvat na tom, jak zakázku předražit, aby stát musel zaplatit co nejvíc, je celý princip trhu v háji. Tam, kde jsou zákazníci vystaveni působení dominantního poskytovatele, což je typické pro vodovody a kanalizace, pro energie, pro městskou dopravu nebo zdravotnictví, není poskytovatel nucen snižovat náklady. Zákazníci se stanou rukojmím. Na jakékoli přebujelé náklady firmy se budou muset složit ve stoupajících cenách.
Tak jak to známe dobře v Liberci s teplem od teplárny, s vodou od Severočeských vodovodů a kanalizací a nyní i od kočkopsa DPMLJ, kde stát je velmi pravděpodobně bezostyšně vysáván soukromou firmou. Když si navíc takové firmy dokáží zajistit ochranu politických stran, mohou stát vysávat, dokud nepadne. Takže je vidět, že pravicová ekonomika může fungovat jen za předpokladu, že stát je respektovaný, schopný a že lidi jsou slušní. To bude asi podstatnější, než otázka, zda volit levici či pravici. Jenže pokud se rozhodneme, že lidé jsou vždy a za všech okolnosti špatní, vyjde nám z toho jako jediná možnost některá z krajních variant vládnutí ať pravicová nebo levicová.Obě byly podrobně vyzkoušeny v praxi v minulém století, a bylo by škoda zapomenout na to, že obě bez rozdílu vedly k obrovské devastaci nejen našeho lidského světa.
A proto jsem přesvědčen, že se nehraje ve skutečnosti už o pravicovou či levicovou politiku, ale o slušnost či neslušnost lidí. Na současných největších občanských stranách to můžeme vidět velmi názorně. Jedna hlásá levicovou a druhá pravicovou politiku, ale neslušnost převládla ve vedení obou. Obě se staly ochránci velkých ekonomických hráčů. Proto mezi nimi nemůže volič najít rozdílu.
A nejspíš proto se mezi lidmi ze Změny cítím dobře, protože nehledí na ideologickou nálepku, ale orientují se na optimální fungování systému. Většina z nich věří na slušnost a osobní iniciativu lidí, na to, že tam, kde stát nepřekáží, najdou lidi sami nejlepší cestu k fungování. A přitom vědí, že některé formy života je třeba chránit, protože jsou příliš slabé, aby se na volném trhu udržely. Jde nikoli o levici či pravici, ale o slušnost a neslušnost.
Vladislav Chvála, zastupitel Změny pro Liberec
