Rozhovor s Janem Šolcem, známým libereckým filosofem a pedagogem, jsme společně plánovali již od začátku léta. Léto muselo ustoupit podzimu, abychom jej konečně uskutečnili. Přinášíme jej nyní našim laskavým čtenářům a věříme, že pro ně bude osvěžujícím momentem v době aktuálního předvolebního boje i permanentní (až na výjimky) mediální šedi. Jan Šolc, kterému se Liberec stal osudem i celoživotní láskou, představí své názory nejen na život ve městě a korupci, ale i na volbu prezidenta nebo časy minulé i ty přicházející.

Začněme skoro aktuálně. Těsně před prázdninami jste v libereckých médiích uvedl, jak Vám zcenzurovali rozhovor na TV Genus, která patří Syneru a že Vás to dost šokovalo. Opravdu Vás to šokovalo až tak?

Věděl jsem, kam jdu a jaká je jejich barva. Ale taky jsem tam měl známé, s nimiž jsem měl kdysi a snad mám posud dobré vztahy. V Genusu mi to měli potichu zazlé, že jsem se na ně neobrátil dřív než na MfDnes. Když ale byl můj rozhovor vzápětí sestříhán a odvysílán  – a ť už to bylo kýmkoli – o čem bychom se měli ještě bavit? Vnímal jsem to jako ohrožení veřejného zájmu, na které se musím ozvat. Je to ale za námi. Už tenkrát, bezprostředně po té nepříjemnosti, jsme se s Genusem dohodli na dalším rozhovoru. Je mi cizí zatrpknout a neodpustit.

Vidíte, že patřím spíš do filozofie než do politiky. U Kanta jsem se naučil, že „jediné dobré na tomhle světě je dobrá vůle“. Vy jste přece, Jaroslave, o mně taky napsal něco, zač jste se mi pak veřejně omluvil – to je chlapské. Takže dneska se s vámi scházím na pivo stejně jako se Zdeňkem Soudným. A jedeme dál… Tak to vidím s osmým křížkem na zádech, spíš otcovsky. 

Jak se tedy díváte, třeba v návaznosti na to, co Vám v Genusu vystřihli, na propojení liberecké politiky a byznysu, což je dle mého názoru dost neoddiskutovatelný fakt, dokonce snad určující trend zdejší politiky v posledních dvaceti letech?

Ví to celé město i celá země, jak to v Liberci dlouhá léta chodilo. A popírat to je  čiré obranářství, spíš je to směšné. Vidím to ale v širším kontextu. Nejde přece jen o Syner a jen o ODS. Tady se za ta léta propojila pestrá klientelistická a korupční síť a ti lidé si hráli do ruky tak dlouho, že by bylo bláhové si myslet, že je konec. Uvítal jsem před dvěma roky vítězství Jana Korytáře a Změny. Přesto jsem otevřeně na vašem portálu varoval Změnu, že se mi jevilo jejich následné tažení až jako sektářské. Mgr. Korytáře jsem až donedávna neznal, ale  před nedávnem jsme si spolu prvně sedli ve Formance pod kaštany. Přijel na kole a pil  kofolu…

Když jste se zmínil o Změně pro Liberec, jaké jí dáváte dnes předvolební šance?

Ve Změně se hodně změnilo, až to překvapí. Podívejte se na jejich kandidátku, kolik nových reprezentačních tváří přibylo. „Lípáci,“ bývalý poslanec PhDr. Hudec a primář MUDr. Schneeberger. A moji osobní přátelé, skvělý ekonom Ing. Opatrný, lékař a humanista MUDr. Míla Ferles, dobře známý vedoucí Střediska komplexní péče MUDr. Chvála a lyžařka Zuzka Kocumová, horké srdce, ale ne naivka. Kdo by před časem tušil, že se na kandidátce Změny objeví akademik takové šarže jako prof. ing. Šedlbauer z TUL? Uvádím jen ty tváře, které znám. Jo, taky Béďa Klíchová. Pozítří odlétáme se ženou na jih a budu si v písku Kréty kreslit tabulku preferencí, komu dám brzy po návratu hlas… Teď nic nepovím.

Býval jste politikem „centrálním“, prvním polistopadovým poslancem za Liberec a Jablonec, pak ředitelem v Havlově kanceláři a jeho poradce, v regionální politice jste se neangažoval…

A stále do ní dost nevidím, i když své si hlídám. Ale je tu něco, co pokládám už teď v celém našem rozhovoru za nejdůležitější. Už pár let studuju respektované prognózy na příštích patnáct dvacet let, co se stane se světem. Tak to bude třesk, který nám tu v Čechách v globálu ještě nedochází, i když jsem se nad tím tématem s Libereckými ve Fryčově knihkupectví sešel. Nejde jen o Čínu – mimochodem Indie ji už populačně předstihla – svět se tak promění, že bychom neměli žít už ani chvíli tou tradiční zápecnou, broučkovskou idylou.

Nad námi se lomí tzv. Třetí vlna, třetí civilizační revoluce. Střední generace, a zejména ta moje si s tou nejmladší  téměř neporozumí. Někdejší továrna – to už je starý model. Dopředu půjdou kvapem lidnaté země na současné nízké civilizační úrovni, pokud si ovšem dokáží rychle zajistit technologický náskok, především informatický, jako např. Brazílie, Mexiko, ale další vzestup zaznamená i Tchaj-wan a Jižní Korea nemluvě o desítce dalších.

A existuje představa, jak se to projeví v politice?

Metropole, centrální řízení států politicky nebudou už stačit tlaku ekonomiky. Představte si, že už dnes je elektronicky uzavřeno za každou sekundu až tři sta tisíc obchodních kontraktů! Na to je dnešní politika pomalá a nepostačuje tomu tempu, bude muset předat nemalou část svých dosavadní kompetencí pružnějším regionům – „regionálním vládám“, na to už jsou nachystány projekty. Především ale rozpočtově. Jistě vám neuniklo, že se naše čtyři největší města musela poprvé smířit s roční rozpočtovou ztrátou miliardy ve prospěch těch menších. Subsidiarita, která byla dosud jen pojmem, mocně nastoupí. A stará písnička pravice-levice pozbude významu, bude tu docela nová výzva – kdo se jí nejlépe přizpůsobí, ten uspěje. Rodina se stane pro jedny štítem a tvrzí proti tomu úprku, pro jiné efemérním zážitkem s rychlým koncem. Smysl života se jedinci zamlží nepoměrně častěji než dnes.

Proto by měly být už nadcházející krajské volby v rozhodování lidí pojímány docela jinak než dosud, odpovědně. Volit ty, kdo nezklamali. A jestli má budoucnost patřit mladým víc než jindy, tak tedy je. Proč myslíte, že mají strany starostů takovou podporu? Věcně znají problémy místních lidí a ideologicky neblouzní. A lidi si je spíš pohlídají. Havel říkal už před patnácti léty, že „nejlepšími politiky u nás jsou starostové“.    
 
Hodně se dnes mluví o korupci, jakkoliv před pár lety její existenci představitelé establishmentu popírali, dnes s ní bojuje (či spíše „bojuje“) každý. Myslíte, že jde o závažný společenský problém nebo jen průvodní jev dneška? Vždyť není informace, která povede k něčímu náskoku, také jen zbožím na trhu?

Korupce má v nás pudový základ, je maskovaným instinktem sebezáchovy, potencionálně je v nás „od přírody“. Takže je velmi rezistentní a bude tu s námi dál. Osvěta ji mine i příště tak jako dosud. A nechci o tom mluvit obecnými floskulemi, už nikoho nebaví, protože největší korupčníci varují před korupcí. Hrází korupci je výchova dětí k hodnotám a nekompromisní trestání korupčníků tam, kde jsou nejzranitelnější – na jejich majetku. Zákon totiž dává dostatek možností k postihu, ale „není politická vůle“.

Říkám to jasně, ten malér začíná u politiků a v nejvyšších správních patrech země. Co já už si před dvanácti léty s korupcí zažil! Úřad vlády mě pověřil protikorupčním přednáškovým turné po detašovaných vládních úřadech, ale odmítl jsem ten  koncept jako pokrytecký. Prosadil jsem si vlastní, a tak jsem si v rozhovorech s manažery a místními politiky povídali bez zábran. Otevřelo mi to oči. Závěr vyzněl asi tak: Dobře, když to prý „jinak nejde“, dělejte to dál po svém, docela vás chápu. Ale my po vás půjdeme stále víc a systémověji. Vím, korupce tu bude mít dál své místo, ale nesmí jako dosud opanovat prostor. Ničí  společnost a bere lidem naději. Je to boj navěky. Předposlední německý prezident Wulff odmítl po podezření z korupce odstoupit. Lidé se ptali, co je to za manýry? A brzy zjistili, že nesměl odstoupit, nestačil ještě vrátit bonus těm, kdo ho dosadili na vrchol. Pak nastoupil skutečný gentleman, prezident Joachim Gauck. Zase jeden poučný příběh s dobrým koncem. Jen se to nesmí vzdát.

Nedávno jsem četl zajímavý komentář, ve kterém autor tvrdí, že se současná politika, nejen v Liberci, ale v celé zemi, dostala do stejné trapnosti a slepé uličky, jako normalizační režim před dvaceti lety. Už mu nikdo nevěří, z politiky zůstaly jen fráze, které mají zakrýt mocenské zájmy určitých vrstev společnosti, rozkrádání veřejných statků a privatizaci moci. Nemyslíte si také, že jde o soumrak „konzervativní revoluce“ v Českých zemích?

„Konzervativní revoluce“, byť v uvozovkách, je obsahový rozpor, kontradikce, jaký mají rádi esejisté. Jistou podobnost tu ale lze nepředpojatým pohledem rozpoznat. Kdo by před dvaceti lety uvěřil, že v leckterém kraji bude mít KSČ vyšší preference než ODS! To není jenom tím, že „lidi jsou blbý“. To někdo zavinil, prošustroval šanci. A eskymáci to nebyli.

A co bude následovat, bude-li?

Mám vnitřní víru, že bude…Před chvílí jsem jednu, tu globální podobu načrtl. A taky je tu ta druhá, koncept „postdemokracie“, která by znamenala vítězné tažené byznysu a finančního průmyslu, jak říká Robejšek. Největší korporace by převzaly rozhodovací moc nad společností a ponechaly jí jen zbytkové demokratické pravomoci, např. nějaké ty volby, oktrojovanou funkci odborů apod.

Myšlenku nadšeně šíří Václav Klaus v zahraničí i doma. Stane-li se to, budou jednou hořet nejen auta, ale i města. Slabinou makroekonomů a byznysmenů krom jiného je podceňování lidí. Na světě je víc než šedesát tisíc píšících, tvořivých ekonomů, ale když jde o to vypočítat úrokovou sazbu pro krizí zmítané Řecko, tak to sice zvládnou. Ale špatně, nefunguje to. Nehledě na to, jak zbaběle účelově se zachovaly ekonomické elity, když si před patnácti lety banky založily na současnou hypotéční krizi. Znám jen čtyři světově renomované chlapy, kteří už tenkrát hlasitě varovali. Ale vlna jménem rychlý zisk se přes ně převalila.

Jak vnímáte roli levice v Čechách. Podle mého názoru jsou tradiční „levicové strany“ také dost vyprázdněné. Je to asi kontrastem mezi tím, co hlásají a mezi tím, jak se, zejména na lokálních úrovních chovají. Sociální demokracie si v privatizaci veřejného prostoru nezadá s ODS či TOP 09, komunisté jsou svázáni svou „Ostalgií“, ale někdy zdatně sekundují sociálním demokratům. Mají ještě co nabídnout?

Do téhle otázky bych se nerad pouštěl, předpokládá básnění anebo brilantního politického analytika, kterým nejsem. Je mi ale jasné, že sociální demokracie krátce potom, co začne vládnout – a to koaličně vládnout – se zachová stejně a bude to jako přes kopírák. Protože tíživé problémy zůstanou a budou ještě výraznější a ona si už nepomůže ideologickými tirádami, i když v něčem možná uspěje.

Myslíte si, že to, čemu se dnes říká „občanská společnost“, ale například role odborů nebo různých iniciativ má šanci na úspěch?

Tady nemusíme hádat z koule, v západních zemích dosahují občanské iniciativy, tedy její  instituce, nadace, ekologické iniciativy, zájmová i podpůrná sdružení, odbory a.j. viditelných úspěchů, jsou „správní radou“ fungující demokracie. Kontrolují arogantní moc, korporaci, sněmovny, zpovídají šéfy správních rad a držitelé moci mívají z jejich otázek noční můry.

U nás se pan Čunek, pan Drobil, pan Bárta zase chystají k návratu… vlastně ani docela neodešli. Kdo myslíte, že je uhlídá? Je jen smutné, že mocní se donekonečna táží – dokonce i hlava státu – „co to je ta občanská společnost“, jestliže je jako cíl a ideál zakotvena v preambuli naší ústavy. Když něco nechcete, tak to prostě zpochybníte. Mladí postavili vloni v Lidových sadech před promítací sál festivalu „Jeden svět“ tři špalky , kladívko a velké hřebíky. Každý ze tří špalků měl svůj titul: „Zrušení KSČ, „Lepší zákony“ a „Občanská společnost.“. Každý měl zatlouct hřeb do špalku té volby, která by vedla k ozdravění nemocné společnosti.. Mladí tloukli převážně správně. A náš čtenář? Chce to ale trpělivost a pozitivní práci, účast ve veřejném dění.
 
Neberte to nijak špatně, ale myslím, že se snad nebudu tak plést, když řeknu, že Vás ovlivnila 60.léta, doba Vašich studiích a dozrávání. Byla to asi poslední doba, kdy například filosofové mluvili do věcí veřejných (dnes máme jen marketingové podvody á la Věci veřejné), kdy se politika neorientovala na pseudoekonomické ukazatele akciových trhů a atomizovaného člověka – konzumenta. Souhlasíte? A myslíte, že dnešní demokracii chybí něco jako ten dialog 60.let?

Neberu to vůbec špatně a jsem jistě poznamenán 60. léty. Už Platón říkal, že si každý přinášíme na svět vlastní rozpor. Další omyly nabíráme cestou životem. Politika je skvělou osobnostní školou a obstojí jenom ti, kdo se naučí kriticky myslet. Významná osobnost vědy prof. Koukolík přál k Novému roku 2000 našemu národu kritické myšlení. Ale kdo ho vzal vážně, kdo mu vůbec porozuměl! Když se probírám tou stokou převážné arogance a sprosťáren internetových debat, padne na mě smutek. Jde tam většinově o to projevit se za každou cenu, šokovat, zazářit jako šrapnel. Bez odpovědnosti. A se závěrem vašeho soudu souhlasím.

Jenže 60. léta, to byla přehledná doba, idylka proti současnosti, ta Třetí vlna nad námi se teprve hotovila vzedmout. A navíc inteligence nikdy neměla v naší politice svůj vliv. Pátečnický kroužek u Masaryka, to byly jen duchaplné rozpravy bez vlivu na věc. Francouz Julien Benda označil Velkou válku (První světovou – pozn. redakce) za „zradu inteligence“, protože neměla sílu vstoupit do hry o moc.
A dneska jsme zase pravdoláskaři, jak umějí novoliberálové všechno nálepkovat, aby se jim vody snadněji kalily.

Jistou dobu jste působil jako poradce prezidenta, jak se dnes díváte na nadcházející volbu hlavy státu?

Bude to aréna, ve které „vykvetou všechny květy“. Taky ambicí bez sebekritičnosti až s  cynizmem, např. pan Stehlík z někdejší Poldi. Poprvé to jinak nepůjde. Vítězem volby by měl být každopádně člověk znalý politického řemesla a zkušeností z exekutivy, protože to bude prezidentova každodennost. Pánové Okamura, Franz, Popelka… jsou nejspíš slušní lidé, ale zcela mimo zadání. Cena a význam té příležitosti spočívá v hodnotě přímého hlasu občana pro hlavu státu. Poprvé v dějinách. Snad to ozdraví naši občanskou malátnost a výmluva pro neúčast nebude na místě. Ve starořeckých polis nazývali občanské ignoranty idiotés. Rozhodně takový experiment za tu lekci stojí, jakkoli rozumím výhradám ústavních právníků.

Máte tip na muže pro Hrad, který by nezklamal?

Já měl spíš tip na jednu ženu z pravice, ale ona nekandiduje. A tak mám na mysli jedno jméno, ale už není mezi námi. Jaroslav Šabata, někdejší ministr první české vlády. Byl tak čestný, výjimečně vzdělaný a statečný disident, schopný komunikovat na každé úrovni, že ho sociální demokracie nemohla dál potřebovat. Byli jsme přátelé – na to jsem podnes hrdý – přesto jsem ho kdysi nepozval na jakousi debatu do Liberce, jak se mi pozdával levicovým. Za to se mu teď se studem a hluboce omlouvám. Petr Pithart o něm nedávno řekl, že byl „nejlepším na levici“. A hlavně nebyl makroekonom.